I ty, Nečasi? má právo se ptát Miroslav Kalousek poté, kdy se Petr Nečas postavil proti horko těžko prosazenému návrhu na povodňovou daň. Stovka nikoho nezabije a vybraná suma pomůže postiženým, taková je logika návrhu v prvním plánu. Vláda se postarala, třebaže je to vláda takzvaně pravicová, k zájmům širokých vrstev obyvatelstva lhostejná, i trochu větru z plachet dosud zdeptané levicové opozici by se mohlo sebrat. Jenže je to nápad zřetelně Kalouskův a nedlouho po ustavení vlády to vypadá tak, že nikoli Kalousek je ministr svého premiéra, nýbrž Nečas je premiér viditelného a úspěšného ministra financí. Do toho přichází ještě jeden faktor.

Povodně ztratily mediální přitažlivost. Bylo jich moc a meteorologové je věstí obden. Podle agentury SC&C pokládá 73 procent občanů stokorunový příspěvek z kapsy každého daňového poplatníka za nespravedlivý. Zvyšování daní odmítá 80 procent tázaných kvůli čemukoli, i kvůli povodním. A navíc je takový výron solidarity v protisměru pravicové ideologie. Jedno k druhému a je tu vytvořena trampolína, na níž provede Petr Nečas svůj skok.

Povodně u nás nebývaly, a nyní jsou na denním pořádku. Lidé jsou schopni neslýchaných výkonů, jakmile se od nich chce něco jednorázového. Potřeba býti užitečný a statečný a velkorysý je tak či onak zakódována do psychiky každého z nás a rádi tu potřebu ventilujeme za mimořádných okolností. Nedávno vzpomínaní výročí 21. srpna 1968 také dalo příležitost vzpomenout na široký odpor národa, obvykle pokládaného za nestatečný. Musí ale být naplněna podmínka smysluplnosti. Lidé musí věřit, že to, co dělají, má pozitivní efekt. To, že se lidé zvolna obracejí zády k povodňové solidaritě, že se letos vybralo polovic toho, co se vybralo loni, to neznamená, že se lidské srdce zatvrdilo.

Sama o sobě mimořádná povodňová stokorunová daň by nemusela být nic špatného. Potíž je v tom, že má hned několik háčků najednou. Především se mimořádné daně vždy stávají daněmi stálými. Povodňová daň je prostě daň, a co jednou erár uchvátí, nikdy nepustí. Je známo, že válečné daně z první světové války se v míru nevrátily na předválečnou úroveň. I kdyby se v příštích letech svatý Petr umoudřil, stát určitě najde upotřebení na ty doslova vyždímané stokoruny.

Další háček je v použití vyždímaných peněz. Ty vplynou do rozpočtu spolu s jinými daněmi. Jak se podaří vybranou částku vydestilovat? V minulosti se nedařilo oddělit sociální pojištění od standardních daní, jak tedy věřit, že se podaří uchránit „povodňovné“ před chamtivostí resortů? Nakonec se peněz jeden z nich nebo několik z nich zmocní, snad vnitro, snad místní rozvoj. Jaký efekt to bude mít na meziresortní zápas o daňovou kořist?

I tyto otázky, které jsou nabíledni, přispívají k stoupající nechuti zatížit daňového poplatníka péčí o cosi tak všedního, jako je povodeň. Je zde samozřejmě i věcná stránka. Už při moravských povodních v roce 1997 si všiml tehdejší prezident Václav Havel při inspekčním letu nad zasaženou oblastí, že postižena je především nová výstavba, kdežto stará jádra aglomerací zůstala zpravidla nedotčená - kostelík a domy kolem něho. Tehdy to bylo cosi jako objev, dnes se o tom zcela vážně hovoří. Některé oblasti jsou postižené opakovaně, pojišťovny se zdráhají pojišťovat budovy vyplavené potřetí či počtvrté. Podle pravicové ideologie „každý svého štěstí strůjcem“ je třeba těm lidem říci „jděte jinam“. Dnes ještě nikdo netuší, kolika domácností by se to týkalo. Ale i kdyby jen stovek, a to je směšný odhad, stejně by tu byl problém charakterizovaný otázkou: „kam s nimi“ a za čí peníze. Za jejich? Nemají žádné, voda je vzala. Za státní? Proč by to měl stát platit?

Zdá se, že pravdu mají meteorologové, když tvrdí, že se s počasím „něco stalo“. Je to obrovský celospolečenský problém. Zdaleka se netýká jen „těch u vody“, autor těchto řádků bydlí na kopci, a přesto se potýkal s následky poslední průtrže s krupobitím. Jestliže jde o nějakou trvalou nebo přinejmenším dlouhodobou změnu, podle některých názorů jde o cykly dlouhé 30 let, podle jiných dokonce 180 let, bude třeba dlouhodobých koncepčních kroků.

Rozhodně přesáhnou horizont jednoho kompetenčního či reputačního sporu mezi premiérem a příliš viditelným ministrem financí. Celou tíhu určitě neunese jenom stát, ale stejně tak určitě ji neunese jenom soukromník. Praha se zbavila nejhorších povodňových hrozeb už v devatenáctém století. Ve francouzském Toulouse se chlubí Novým mostem na řece Garonně z přelomu 16. a 17. století, který nikdy nebyl stržený, třebaže je Garonna každoročně rozvodněná sněhem z nedalekých Pyrenejí.

S vodou lze najít kompromis, ale stojí to úsilí a investice. Daň ve výši sto korun je v nejlepším případě záplata. V běhu na dlouhou trať, a tím adaptace na počasí jistě je, však bude mít to či ono vítězství v politické přetahované nulový význam.

LN, 24.8.2010