Zdá se, že vládnutí v Česku je definováno krizemi a neřeší-li vláda otázku přežití, jako by ani neexistovala. Hněv veřejnosti je pak alespoň přiživován neustále omílanou mantrou o kmotrech a korupčních skandálech, ať již faktických, či nikoliv. Nelze se potom divit, že podle průzkumu agentury SANEP je zásahu ÚOOZ nakloněno téměř 80 procent veřejnosti, přestože vše zatím nasvědčuje tomu, že je kriminalizováno politické jednání, tedy v případě bývalých poslanců.
V realitě vytvářené neustálým proudem povrchních mediálních sdělení se pak vytrácí podstata věci, tedy že nejsme schopni vytvořit podmínky pro existenci silné vlády. Posledním premiérem, který nebyl nucen rezignovat v důsledku vládní krize, tak zůstává Miloš Zeman a to už je historie stará více než deset let.
A byli to také dva nejvýznamnější politici z této doby, tedy Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří se ve snaze upevnit pozici nejsilnější vládní strany dostali nejdále.
V roce 2000 společně prosadili novelu volebního zákona, kterou schválily obě komory parlamentu.
Jejich záměrem bylo v první řadě "nalezení volebního systému, který významně usnadní vznik funkční většinové vlády složené maximálně ze dvou politických subjektů", jak se uvádí v dohodě uzavřené v lednu roku 2000. Tato novela však byla následně napadena prezidentem Václavem Havlem u Ústavního soudu a ten zrušil její nejdůležitější části, jelikož podle něj příliš vybočovala z kontinua modelu poměrného zastoupení, jak žádá Ústava ČR. Země tak najednou neměla funkční zákon pro volby do dolní komory, a proto byla narychlo přijata další novela, již bez jakýchkoli vyšších ambicí, která s minimálními obměnami platí dodnes, a jak můžeme vidět, stabilitě českých vlád nikterak nepomáhá.
Je jasné, že neexistuje ideální volební systém a v každé zemi může dobře fungovat něco jiného. Je však opět na čase položit si otázku, zda nám ten nynější nepřináší více škod než užitku. Vláda Mirka Topolánka zpracovala několik návrhů na novou reformu volebního systému, která by posílila stranu, jež vyhrála ve volbách, a zároveň nepoškodila strany malé. Byla to přirozená reakce na patový výsledek voleb v roce 2006, nicméně realizaci zabránil předčasný konec Topolánkovy vlády, což byl opět následek křehké většiny ve sněmovně.
Volební systém nemá a nesmí sloužit konkrétní politické straně, má naopak posilovat tu stranu, která z voleb vyjde vítězně, aby byla schopna uskutečnit svůj volební program a naplnit sliby dané voličům, aniž by byla neustále závislá na vydírání menších koaličních partnerů, či ještě hůře vůli jednoho nebo několika málo poslanců. Nedokážeme-li toto zabezpečit, vytváříme dokonalé podhoubí, v němž se daří divokým spekulacím, nejistotě, napětí a korupci a z nějž pramení mnohé vládní krize včetně té, kterou prožíváme nyní.
Autor je starosta a senátor
LN, 25.6.2013