Lidovci chtějí dohodnout předvolební koalici se Starosty, známými i pod značkou STAN, a Starostové s tím souhlasí. Zpráva musí vzbudit sympatie i u těch, kdo jinak nemají Pavla Bělobrádka a jeho stranu příliš v lásce.

Podstatné jsou argumenty, se kterými nová volební formace vzniká. Předně dává najevo, že se nebojí desetiprocentního kvóra, které musí pro vstup do sněmovny získat dvoučlenná koalice. Kdyby se lidovci a starostové báli, tak vytvoří účelovou stranu a pravidlo o koalicích tak šikovně obejdou.

Nejde o tak velký hazard, jak by se mohlo zdát. V krajských volbách získaly obě strany dohromady 20 procent, tedy jen o procento méně než vítězné hnutí ANO. Je pravda, že volební účast nedosáhla ani 35 procent, ale i při šedesátiprocentní účasti, jaká bývá zvykem ve sněmovních volbách, by to na postup do sněmovny i přes zvýšené kvórum stačilo.

Šéfové stran, vedle Bělobrádka i Petr Gazdík, ostatně velmi rozumně tvrdí, že ani nemají co ztratit. Přepočet hlasů v tuzemských volbách znevýhodňuje strany se ziskem pod deseti procenty a přiděluje jim vzhledem k počtu hlasů méně mandátů než stranám s vyšším ziskem. Proč se tedy vůbec snažit o postup do parlamentu, kde by strana hrála třetí nebo čtvrté housle.

Připomenout se dá i litevský příklad z minulého roku, kdy strana s názvem Svaz rolníků a zelených získala přes 20 procent hlasů. Zásluhou toho, že se část poslanců volí většinově, ovládli rolníci a zelení víc než třetinu parlamentu. Bylo to překvapení, protože ve dvou posledních volbách strana nezískala ani čtyři procenta. Teď se však prosadila jako třetí subjekt do tradičního rozdělení sil mezi konzervativní a sociálnědemokratickou stranu, nemluvě o tom, že takřka vymazala z povrchu zemského dosud úspěšnou Stranu práce rusko-litevského podnikatele Viktora Uspaskicha.

Také Česku by prospělo, kdyby se jako jeden z hlavních hráčů představila nová silná strana, která by z pozice křesťanské demokracie zakotvené na venkově a v rodinných hodnotách konkurovala sociální demokracii a tradiční pravici – i když dnes není jasné, kdo roli pravice sehraje v příštích letech.

Ovšem ani velcí přívrženci lidovců či starostů se nemohou vyhnout pochybnostem a obavám, ve kterých nejde ani tak o detaily, jako o celkový pohled na politickou scénu. Poslední dobou se nejen v Česku, ale prakticky v celé Evropě ukazuje, že volby rozhodují kampaně, které mají významné populistické rysy. Řeší jeden konkrétní problém, kolem kterého navrší spoustu slibů a tak přitáhnou dost voličů na to, aby rozhodli volby.

Nakonec i litevští rolníci vsadili na slib, že zabrání výprodeji litevské půdy cizincům, a k vítězství to stačilo. Není jisté, že kultivovaná strana lidovců, která zatím jen neodrazuje svou slušností, může s nějakým tématem uspět v ostrém boji, který se dá čekat v nadcházejících měsících. A jaké přitom zvolí téma, to je druhá vážná otázka.

Politická krajina se mění a bylo by sympatické, kdyby se podařilo obnovit tradiční obraz, rozdělující vliv mezi strany s jasným programem. Nelze však vyloučit, že se v kampani strhne bouře, která naopak rozmetá i to, co z obvyklých demokratických poměrů posledních desetiletí ještě zbylo.