Vedle události, která se do našich dějin možná zapíše jako „vydávací proces“, nesl se minulý týden ve znamení razantních debat ohledně plošného navyšování mezd státních zaměstnanců.

Zatímco platy učitelů by měly narůst o celých 15 %, všichni ostatní zaměstnanci státu by si měli polepšit o 10 %.

Stávající situaci v pondělí poměrně trefně okomentoval jeden z moderátorů České televize. Vzhledem k tomu, že se nacházíme několik týdnů před parlamentními volbami, je boj o mzdy státních zaměstnanců zároveň bojem o 450 000 voličských hlasů. Nelze se tedy divit tomu, že se argumentaci ministra financí Ivana Pilného, podle kterého se navýšení mezd v požadovaném rozsahu rovná zvýšení deficitu státních financí o dalších 13 miliard korun, nedostává patřičné pozornosti.

Několikrát jsem byla konfrontována s názorem, že žádná vláda by neměla v posledním půlroce svého fungování podnikat ekonomické kroky zavazující vlády příští. Myšlenka je to dobrá, leč podobná vize je příliš vzdálena realitě. Nejinak je tomu i letos, byť se stávající kabinet složený z ČSSD, ANO a KDU‐ČSL nachází, ve srovnání s posledními dvaceti lety, v dosti odlišené situaci. Poprvé, tuším od roku 1996, se totiž těší těsně před volbami z jednoznačně největší podpory strana vládní koalice. A jak je, nejen v české politice, všeobecně známo, jednou věcí jsou předvolební rétorická cvičení a dštění síry, druhou pak samotná povolební vyjednávání. Proto nelze vyloučit, že na začátku listopadu bude na pořadu dne jednání na platformě dnešní rozhádané koalice. Tato by pak v případě úspěchu jednání musela nést v dobách svého dalšího vládnutí břímě svého rozhodnutí v podobě oněch 13 miliard. Představa pana premiéra Sobotky, že již tak s rozpočtem nespokojení ministři ušetří na navýšené mzdy v rámci svých resortů, se mi totiž nejeví jako příliš reálná.

Z mého pohledu je na tom v souvislosti s plošným zvyšováním mezd a souvisejícím bojem o podobu státního rozpočtu nejhůře hnutí ANO. Lidovcům totiž stačí, vzhledem k 99,9% koaličnímu potenciálu, ke vstupu do vlády překonání hranice 5 %. Sociální demokraté se pak nemusí příliš bát toho, že by v rámci přehnaně agresivního boje o zaměstnanecké mzdy přišli o živnostníky a podnikatele. Domnívám se totiž, že vzhledem k výrokům čelních sociálních demokratů (pana Mládka, pana Štěcha či pana Zaorálka) o parazitech či parazitujících podnikatelích neschopných garantovat zaměstnancům opakovaně se zvyšující minimální mzdu, o tuto voličkou skupinu už nejspíše stejně přišli. Hnutí ANO pak musí najít přijatelnou rovnováhu mezi podnikateli, živnostníky a zaměstnanci.

Boj o zvyšování mezd státních zaměstnanců pak ovšem představuje past na pravicovou opozici. Tato by asi měla zplna hrdla křičet cosi o projídání výsledků ekonomického růstu. Volební stratégové ODS a TOP 09 si však nejspíše velmi dobře uvědomují, že jedna věc je tepat ze všech sil do znění služebního zákona v roce 2013, druhá pak bojovat proti zvýšení mezd úředníků, hasičů, policistů a učitelů pár týdnů před volbami. Možná by šlo kritizovat plošnost, přičemž tento argument by nepostrádal nemalou dávku racionality. Demokracie je ovšem o tom, že hlasy dvou úředníků mají ve volbách pořád větší hodnotu, než jeden hlas držitele ceny Zlatý Ámos pro nejlepšího učitele České republiky.

Zastánci plošného zvyšování mezd logicky tvrdí, že pokud bohatne stát, měl by to na své životní úrovni pocítit i občan, v tomto případě pak občan - státní zaměstnanec. Ekonomika je ale o cyklech. Tedy o tom, že po časech bohatých přichází ty méně bohaté. A rovněž, jak jsme se mohli přesvědčit v posledních deseti letech, v dobách globálních ekonomických krizí časy chudé. Přestože disponuji jistou dávkou fantazie, nedovedu si v takovém případě představit politika, který předstoupí v době krize před potenciální voliče s tím, že by jejich mzda měla být přímo úměrná aktuálnímu neradostnému ekonomickému stavu země. Jak se říká, zatímco úspěch má mnoho bratrů a sester, neúspěch zůstává sirotkem.