Úvodem článku bych rád předeslal, že následující řádky se mi nepíšou příliš lehce. Nicméně život není vždy lehký a člověk se musí s lecčím poprat. A jelikož nejlepší metodou otevření nepříjemné záležitosti je „skok po hlavě“, nebudu si brát servítky.

Současná situace v Občanské demokratické straně, jediné parlamentní formaci hlásící se (alespoň nominálně) k liberálně konzervativní pravici, je tristní. Možná snad vůbec nejhorší v celé její historii. Naděje, které pravicoví voliči do ODS vkládali ve volebním roce 2006, jsou ty tam a z volebního mejdanu jsme se probrali do těžké kocoviny. Netrvalo dlouho, abychom se přesvědčili, že současná „pravicová“ vláda v čele s občanskými demokraty se leckdy chová – slovy mého oblíbeného blogera D- Fense – jako pobočka sociální demokracie.

A někdy dokonce i hůře.

Vedení ODS totiž po mnohaletém exekutivním půstu nadřadilo touhu po vládních postech politickému programu strany i takzvané „smlouvě s občany“. V žádném případě nechci tvrdit, že se občanským demokratům nepovedlo vůbec nic, ovšem v zásadních věcech musí na pravicové liberály i konzervativce, působit politika ODS jako těžké zklamání.

Kde vlastně začít… Přepracovaný soubor daňových reforem pomohl pouze chudým a bohatým, přičemž střední třída vše zaplatila. Opravdu radikální snížení daní a omezení sociálních výdajů se většinou nekonalo. Proklamované hájení národních zájmů, spojené s odporem vůči evropské unifikaci se proměnilo ve vedení ODS v EUservilitu a jeden čas dokonce i v ochotu přijmout Lisabonskou smlouvu.

Uznání srbské provincie Kosovo a Metohija za samostatný stát, snaha o vytvoření občanského zákoníku, který by stavěl registrované partnerství na úroveň manželského svazku či devalvoval církevní sňatky nebo zavedení „zelených karet“ od ledna 2009, jsou dalšími kroky, které ukazují totální ideovou degeneraci ODS.

Jestliže pan prezident Klaus znepokojeně mluvil o postupující ideové vyprázdněnosti politiky, nemůže být na české politické scéně lepší příklad tohoto jevu než Občanská demokratická strana. Strana, kterou jsem od svých osmnácti let pravidelně volil, strana, jíž jsem byl krátkou dobu členem, strana, kterou za současného vedení a současného stavu už prostě volit nemohu.

Jelikož jsem získal univerzitní vzdělání v oboru politologie, je mi jasné, že politika je uměním možného a že v poměrném systému se vládnutí na celostátní úrovni bez jistých kompromisů neobejde. To, co předvádí současná ODS, ovšem mnohdy nejsou nutné kompromisy, ale objektivní zrada politického programu a opouštění principů konzervatismu, pravicového liberalismu i takřečeného liberálního konzervatismu. O tom není pochyb. Vedení ODS se zřejmě rozhodlo za účast v koaliční vládě zaplatit cenu politického sebezničení. Když se pak v ODS najde skupina poslanců, senátorů či europoslanců, kteří chtějí zabránit katastrofě a dodržovat principy, které jejich strana dlouhodobě hlásá, jsou její stoupenci označováni za rebely, škůdce a rozvratníky, které je třeba eliminovat. A to jakkoliv…

Jak ukázala již notoricky známá reportáž Janka Kroupy, ODS nedegeneruje pouze ideově a programově, ale i morálně. Od pohledu nesympatický poslanec Morava se kasá svými podivnými „stranickými úkoly“, premiérův poradce Dalík nevzrušeně přiznává vlastnictví „fotek s kurvama“ z archivu Františka Mrázka a předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř se zajímá o způsob prodeje kompromitujících fotografií.

Pan premiér hodí přes palubu provařeného chaota Moravu, načež prohlásí, že vše je vlastně v pohodě, protože nikdo další z občanských demokratů v kauze nefiguroval. To už nás má pan Topolánek skutečně za blázny?

Nedělám si iluze, že v Paroubkově ČSSD je situace o mnoho lepší (vzpomeňme si na budišovskou kauzu nebo na pana Kočku), nicméně dětinské ukazování typu „oni to dělají taky“ přece není omluvou takového jednání.

„Tak ses vykecal, ale co by se s tím teda mělo dělat?“ řekne si možná laskavý čtenář, který dočetl až sem. Věru těžká otázka. Osobně jsem přesvědčen, že ODS se musí ozdravit, tedy zbavit se současného vedení a na něj napojených ekonomických struktur. K tomu ovšem potřebuje volební porážku. Z tohoto důvodu se domnívám, že pravicový volič by měl v nadcházejících krajských volbách hlasovat stylem „protestního hlasu“ a občanské demokraty nevolit. Já bych jako stranu k protestnímu hlasu viděl mimoparlamentní Konzervativní koalici, ovšem liberální příznivec ODS zase může hlasovat pro liberálněji laděný subjekt.

Je to smutné, ale kdo si přeje ozdravit ODS, měl by si v regionálních volbách přát její porážku.

U voleb parlamentních a evropských voleb si dovoluji doporučit jiný postup. Jak jsem uvedl výše,ODS jako straně svůj hlas v současnosti nemohu dát. Přesto je v ní stále nemálo těch, kteří nějakým způsobem přináleží k „rebelům“, tedy těm, kdo chtějí zachovat ideové a politické koncepty ODS. Proč tedy nevyužít možnosti preferenčního hlasu a nevolit konkrétní osobnosti ?

Dost možná ovšem v budoucnu tyto problémy nebudeme muset řešit. Jak to dopadá, když dvě hlavní politické strany propadnou ideové vyprázdněnosti a začnou se přibližovat, ukázal konec devadesátých let v Rakousku. Tehdejší nástup Svobodných totiž nebyl ničím jiným než reakcí společnosti na lidovecké přibližování se socialistům. I na to by měl pan Topolánek pamatovat…

EUportal.cz