Nápad, aby se zvažovaná středočeská vysoká škola jmenovala Královská univerzita, není žert, náhlé pominutí smyslů ani nápad „místního spolku nadšenců“ bez zkušeností i znalostí širších souvislostí.

Jde o zcela vážně prezentovanou iniciativu poslanců Parlamentu ČR, o dlouhodobý záměr krajského zastupitelstva a osobní angažovanost jednoho z nejvlivnějších mužů aktuálně voličsky nejpreferovanější politické strany, hejtmana D. Ratha.

Jak údajně 27. ledna t. r. sdělil Kutnohorský deník, hlasovali občané o navržených názvech následovně: 1. Královská univerzita střední Čechy (70 %), 2. Středočeská univerzita Jiřího z Poděbrad (20 %), 3. Středočeská univerzita Václava Havla, 4. Středočeská univerzita Bernarda Bolzana, 5. Přemyslovská univerzita ve středních Čechách.

Podle webových stránek hejtmanova náměstka "se počítá s tím, že do tří čtyř let by mohla (univerzita) přivítat první studenty. Prozatím ale nikdo přesně neví, jakou podobu by budoucí vysoká škola měla mít. Rektorát bude v Jezuitské koleji v Kutné Hoře, o otevření dalších fakult se nadále vede diskuse. Náš záměr je, aby vysoká škola měla zastoupení v každém z bývalých okresních měst kraje ...... Například jsme vedli jednání s profesory farmacie, zda by třeba v Příbrami nemohla vzniknout farmaceutická fakulta ..., připomněl hejtman Rath." Politickou oficiálností je ovlivněna závažnost i povaha projektu. Nejde o ušlechtilé regionální úsilí, které třeba právě v Kutné Hoře vytvořilo věhlasné slavnosti stříbření, jde o víc než o nebezpečný populismus. Jde o příznak a posilování jakési „tupé nadutosti“ šířící se ve společnosti, o další skluz v úpadku našeho sociálního potenciálu.

Současně jde o manipulování obecným povědomím a vkusem a také o odvádění zájmu veřejnosti od reálné každodenní správy věcí veřejných k planému klábosení o nereálných očekáváních. Nevíme ještě co přesně, jak a k čemu, ale musí to působit velkolepě: Olympijské hry v Praze, Královská univerzita ve středních Čechách, univerzitní fakulta v každém městě, další Nobelova cena pro našince či funkce generálního tajemníka OSN, Evropě to osladíme, americké vládě poradíme, jak lépe vládnout, EU pro nás není dost dobrá, bezplatné zdravotnictví, žádné školné, nízké daně, to všechno najednou a ještě mnoho dalšího? Proč ne třeba věčné mládí a když ne rovnou nesmrtelnost, tak právo na život alespoň do 150 let, když už ústavně hauzírujeme s „právem na zdraví“?

O všech těchto a jiných nepodložených fantasmagoriích lze nekonečně diskutovat. Lze na ně nekonečně dlouho strhávat pozornost a zviditelnit jimi tuctové politické nýmandy. A také jimi lze zdůvodnit nekonečné množství přípravných studií a projektů, na jejichž splnění lze bez naděje na skutečný úspěch utratit nekonečné množství veřejných prostředků, navíc bohužel obvykle pro „méně veřejné“ zpracovatele.

Je obrovský rozdíl mezi posilováním sebevědomí každého člověka a celých společenství – „nebojte se, máte na to, pojďme do toho“ – a nesoudnou namyšleností pohrdající možnostmi, zkušenostmi i obecně uznávanými pravidly, namyšleností slov, nikoliv sebevědomě zaměřené vůle a činů. Čím hlouběji znovu klesáme v mezinárodním kontextu, tím velkohubější a pyšnější jsou naše projevy, respektive projevy našich bohuželpředstavitelů.

Jako bychom chtěli nejen ostatní urazit a od sebe odpudit, ale také něco velmi nepříjemného sami v sobě přehlušit – třeba nastřádané mindráky či vědomí nedostatečnosti a věrolomnosti. V nesoudných vrstvách společnosti se tím zahnizďuje nebezpečný voluntarismus, který oslabuje vnímání souvislostí, nezbytných předpokladů, zákonitých důsledků, nepsaných zákonů – nic není nemožné (až do hořkých konců). Není o voluntaristické nesoudnosti v duchu „královské univerzity“ i dnešní světová krize?

V takové atmosféře lze celkem pohodlně vládnout, cokoliv a kohokoliv změnit, odvolat, dosadit. Demagogové se osvobozují ze zbylých pout vnímané kauzality včetně ekonomických limitů. Politické programy, racionální vize, uvážlivost rozpočtů i logická zodpovědnost mizí, zůstávají hesla, naduté kampaně, marketingově pojatá propaganda.

Místo pokorného vytváření podmínek (včetně posílení pozice potenciálních místních sponzorů) pro udržitelný rozvoj nové vysoké školy, která by skutečně zlepšila chabou úroveň vysokoškolského vzdělávání v ČR, se vypustí bublina rovnou univerzity a královské k tomu. Podmínky pro kvalitní „vysoké učení“ mimo tradiční centra jsou velmi složité téma – dnes mi jde o zdánlivě okrajová obecná stigmata.

Již sám návrh názvů má pachuť prostituce – když ne Přemyslovci, tak jiná šlechta. Když ne šlechta, tak nějaký demokrat. Nejde o Přemyslovce a jejich odkaz, ani o Jiřího z Poděbrad a jeho vize, ani o Václava Havla a jeho myšlenky – prostě nějaké velké slovo.

Orwellovsky se také odtrhují hodnotové pojmy od reality – slova se stávají svými bezobsažnými stíny či jsou zneužívána k formování falešné reality, zvláště k rádoby povznášení malosti a banálnosti. Ve středočeském projektu ztrácí slovo královský svůj majestát, váhu uznání i závazku k tomu, kdo je udělil.

Ve stejném duchu bychom se mohli nadít „povznesení“ místní knihovny na Pokladnici světového literárního dědictví, služebny městské policie na Palác spravedlnosti a přestupkové komise na Boží soud v Nymburce – za setrvalého úpadku jejich skutečné úrovně.

A zcela na okraj: projekt Královské univerzity krále nejen zneužívá, ale také uvádí na scénu, oživuje v povědomí – ovšemže v mocenské podobě - monarchu jako samovládce. A s ním šlechtictví v nenoblesní podobě chutných mocenských výsad opepřených rituály, nikoliv jako produkt (jakkoliv nedokonalý, ba zhýralý) dlouhodobého „šlechtění k ušlechtilosti“ oceňováním čestné služby. Marasmus korupčně vyděračského klientelismu kolem monarchy se legitimizuje do oligarchie lenních pánů - bojarů. Demokracie se rozvrací v soupeření loupeživých rytířů v Údolí včel za časů Markéty Lazarové. Postdemokratické nešlechetné pohrávání s fragmenty šlechtických reálií nevěští nic dobrého.

Přemyslovská univerzita ve středních Čechách bylo by pak ovšem mnohem výstižnější označení instituce za takové reminiscence mravů a politické kultury. A Karel Kryl by byl pěvcem věšteckým: „V ponurém osvětlení gotického sálu/ kupčíci vyděšení hledí do misálů/ a zástup mordýřů se raduje a jásá/ vždyť prvním z rytířů je veličenstvo ....“

Ale to jsou také jen fantasmagorické asociace. Zůstaňme u toho, že Královská univerzita není žádná symbolická předzvěst, jen hloupě nabubřelý nevkus.

„Určitě ..... asi“, kterak by řekl kancléř v divadelní hře Odcházení.