Každá dějinná etapa má svůj začátek, vzestup, vrchol a zánik. Zdá se, že se to nevyhýbá ani našim posledním dvěma hlavám státu.

Oba dva zažili své hvězdné chvíle, stali se presidenty státu. Jak vyplývá ze slov pana Václava Klause, který publikuje na Neviditelném psu, bylo jejich přátelství mnohem letitější než to porevoluční. Dle vlastních slov se s „Milošem“ znali již od počátku 60. let, kde - opět cituji - oba vyčnívali v prostředí, v kterém žili.

Standardní občan zaregistroval Miloše Zemana v předsmrtné křeči komunistického režimu koncem roku 1989 jeho článkem v Technickém magazínu a Václava Klause v počátcích Občanského fóra. Tentýž občan rovněž pamatuje na vášnivé debaty obou pánů v různých televizních pořadech, kde se častovali výrazivem, jež by v laciné kovbojce posléze oba vyhnalo před saloon, kde by si to rozdali svými Smith and Wessony.

Vznikem opoziční smlouvy v druhé polovině 90. let už muselo být všem jasné, že jestli existují v nějakém politickém systému dvojčata stále spojená pupeční šňůrou, pak je to Česká republika. Oba jmenovaní se dodnes vášnivě podporují (byť se jeden od samého počátku stylizoval do role pravicového a druhý do levicového spektra) a dokonce začínají používat podobný slovník.

Oba nemohou evidentně skousnout nástup čehosi nového, co se zcela vymyká jejich myšlenkovému světu. Že totiž existuje velké množství lidí, kteří už mají dost hrubosti, přetvářky a falešných slov. Že třeba chtějí mít na Hradě člověka, který se neomočil v jejich rybníku pochybných privatizací, různých oposmluv, bamberských kufříků, pomlouvání protivníků a vymýšlení lží jen proto, aby se udrželi u moci. Že už nepotřebují poslouchat člověka, který se nad rakví svého předchůdce rozplývá nad ryzostí jeho charakteru, aby jej po několika týdnech strhal. Že nechtějí slyšet stávající hlavu státu, která hovoří o svém báječném zdraví, aby poté za přítomnosti televizní kamery opouštěl pultík těžce zavěšen do své ženy a ochranka mu rychle podala hůl. Že už nepotřebují poslouchat pana Velebu, předsedu strany donedávna nesoucí přídomek zemanovci, který není schopen zhruba 20 minut odpovědět na jednoduchou otázku, kdo za tuto stranu přihodil na účet kampaně Miloše Zemana osm milionů.

Že naopak lidem imponuje šarm poražených kandidátů, kteří po sobě po celou dobu kampaně neházeli nadávkami, neinzerovali za pomoci svých kamarádů z StB lživé inzeráty, nenazývali se Marťany (pan Klaus o panu Drahošovi) a, světe zboř se, po čestném boji si byli nejen schopni podat ruce, ale i přislíbit pomoc v druhém kole. Možná je to nepolitické, ale je to lidské. Chápu, že pro politické dinosaury je to věc nevídaná, nepochopitelná a nestravitelná.

Doba se mění a dokonce na tom nic nezmění ani to, že by Miloš Zeman prodloužil svou nesnesitelnou lehkost presidentství o druhý mandát. Osud dinosaurů je přece dobře znám.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora