Nová vládní koalice může bez prezidenta získat čas i leccos ztratit

Tak silné bylo volání politické scény po povolební přítomnosti prezidenta, až se ukázalo, že ho zatím není až tak třeba. Vládní i opoziční politikové se smířili s výsledky voleb a tím, že si v nejbližší době prohodí role. Nejnaléhavěji do věci vstoupili senátoři, kteří ale na vládu nemají žádný vliv, a žádali jasné stanovisko nemocnice, jestli je prezident schopen výkonu funkce, až ho dostali.

Ale i oni pak zvolnili tempo, případný převod prezidentských pravomocí bude na pořadu jednání jejich komory až po zahájení první schůze nové Poslanecké sněmovny.

Má to svou logiku. Volby dopadly jednoznačně, rodící se většina směřuje k sestavení vlády a dosavadní premiér Andrej Babiš (ANO) už uznal, že nemá šanci a případné pověření od prezidenta k sestavení vlády by už ani nepřijal.

Všechno se zatím v zásadě vyvíjí, jak má. Bylo by zajisté mnohem lépe, kdyby se nová sněmovna vzhledem k akutním problémům země sešla dříve, ale prezident se při svém poněkud kontroverzním podpisu dekretu o jejím svolání přidržel data, kdy by se stejně sešla. Glosoval to bonmotem o získaném čase a získání všeho. Jaký čas a pro koho tím ale mohl mít na mysli?

Kritikové dosavadní garnitury mají jasno, jde o čas pro ještě další její temné rejdy. Jenže jakákoli vláda by měla v tuto chvíli zcela jiné starosti, a to krachující energetické společnosti, růst cen a nastupující další vlnu covidu.

O vládě by proto mělo být jasno co nejdříve. Jenže vyjednat pětičlennou novou koalici není taky úplně jednoduché a čas potřebuje spíše sestava nastupující. Stejně tak není prosté dát dohromady smysluplnou politiku a příslušné experty, aby předvedla, že kritika dosavadního vládnutí nebyla jen planá.

V každém případě by měl vítězný lídr Petr Fiala (ODS, koalice Spolu) mít všechny trumfy v ruce v okamžiku, kdy sněmovna přespříští týden zasedne. Tedy jasnou poslaneckou většinu, koaliční smlouvu a složení vlády, k čemuž prý už se směřuje. Pak nedá prezidentovi možnost k žádným jiným tahům než znovu k těm vedeným kancléřovým perem na dekretech o demisi vlády a jmenování nové.

Zatímní nepřítomnost prezidenta jednáním spíše prospívá, jeho avizovaný záměr, kdyby k němu snad došlo, totiž pověřit jednáním o sestavení vlády pouze vítěznou samostatnou stranu, by neměl naději na úspěch, ale způsobil odklad, o který by paradoxně mohla stát spíše nová vláda, aby se lépe uchystala a nejhorší náraz fatálních úkolů ponechala ještě na tu starou.

Paralelní jednání parlamentních komor může vnést také zcela jasno o prezidentově samotné schopnosti plnit svůj úkol. Pokud designovaný premiér Fiala bude mít uzavřena svá jednání, prezidenta už naopak bude potřebovat velmi bezprostředně. Pokud by ten nereagoval, bude to jednoznačný signál, že je třeba převést jeho pravomoci a dát mu tak prostor pro další léčení.

Nemá tedy pravdu Jan Farský (STAN), že se jedná zatím jen do šuplíku, jedná se zcela plnohodnotně, protože i kdyby prezident nebyl nemocný, je vždy jen na něm, jestli chce do povolební situace zasáhnout, nebo ne. Rozhodně není nutné žádné pověření, prezident nemá dle Ústavy pověřovat, ale prostě jen jmenovat premiéra, který vládu sestaví. Na to má jen dva pokusy, zatímco pověřovat může donekonečna a tím se zamýšlený princip obchází.

Rodící se vládní koalice by tedy neměla dlouho otálet a jednat přiměřeně rychle, aby se nakonec prezidentův bonmot neobrátil proti ní. Mohla by získat čas, ale leccos také ztratit.

Autor je komentátor Českého rozhlasu