Václav Klaus má buď obavy a hledá pomoc, anebo se snaží chrlit na protistranu hrůzu. Oba dva výklady nedávné „vysočinské trojky“ s Milošem Zemanem a jeho nechvalně známým rádcem Miroslavem Šloufem jsou možné. Jasné každopádně je, že současného prezidenta velmi zajímá, bude-li též prezidentem příštím.

Musel však klesnout tuze hluboko, jestliže si pouští k tělu pochybné naháněče duší. Leč – dodejme smířlivě - doba Klausovi nepřeje. Kdo jiný by byl ideálním kandidátem pro přímou volbu, než muž cílevědomý, houževnatý, s hereckým nadáním? Místo toho Klaus musí počítat hlasy i v tak nehostinných parlamentních klubech, jako je ten komunistický.

Na nedávné konferenci o přímé volbě v Senátu hned několik partajních lídrů zmínilo, že občané si budou moci hlavu státu zvolit nejdříve za šest let. Proč si nepospíšili už teď, neuvedli.

Přímou volbu nejvýrazněji vzývají sociální demokraté a zelení. ČSSD na to má jednoznačná čísla z vnitrostranické ankety, tudíž její poslanci již nachystali příslušný návrh zákona. Jde vlastně o několikátou reprízu, poněvadž sociální demokracie s velmi podobnými předlohami už několikrát pohořela v minulých volebních obdobích.

Zelení obvykle a zcela přirozeně náleží k vášnivým zastáncům přímé demokracie. Tím spíš zaráží nechuť české Strany zelených k referendu, například o americkém radaru na českém území. Usnadňuje tak předsedovi KSČM Vojtěchu Filipovi, aby tvrdil, že důležitější než výběr hradního pána všemi občany je jejich právo vyjádřit se ke konkrétním významným politickým tématům. Pravdou je, že by vskutku trapným výsledkem bylo, kdyby přímá volba prezidenta spatřila světlo světa jen pod nepřiznaným heslem „chléb a hry“.

ODS se k přímé volbě přiklání pouze tehdy, když jí umožňuje jistější zisk. Nyní, kdy je Klaus favoritem jakéhokoli typu volby, si může dopřát bohorovný úsměv. Přesto Mirek Topolánek osobně důrazně upřednostňuje parlamentní cestu. Prý jde o osvědčenou tradici, kterou neradno měnit. Konzervativci to mají vždy snazší – věcné argumenty zhusta nepotřebují. A tak i klidně mohou ignorovat fakt, že s nepřímou volbou výhradně členy parlamentu zůstáváme jedním z posledních ostrůvků v Evropě. Nemusejí si ani pokládat otázku, proč stále více zemí posiluje participaci lidí na své správě.

A to přesto, že současná politologie ji řeší vskutku naléhavě. Ukazuje se, že důvěra voličů a zákonodárců napříč moderním komplikovaným světem opadá. Je stále těžší reprezentovat četné rozličné zájmy občanů osazenstvy zastupitelských sborů. Někde to řeší posilováním samospráv, jinde referendy či přímými volbami. A to nejen prezidentů, ale i třeba hejtmanů nebo starostů. Pamatujme přitom, že tam, kde je důvěra lidí v poslance slabá, mnohem více hrozí probublávání společenských problémů neparlamentní cestou. A nemusí jít jen o petice či spořádané demonstrace. Prvním varováním nechť nám je mizivá popularita české Poslanecké sněmovny a Senátu.

Vraťme se ale zpět k názorům tuzemských politických stran. Rozpolcení v pohledu na přímou volbu jsou lidovci. Ministr, předseda Legislativní rady vlády Cyril Svoboda patří k nejzásadnějším obhájcům stávajícího modelu. Shodně s Topolánkem tvrdí, že volba prezidenta parlamentem je zdejší tradicí již od první republiky. Taktně však mlčí o jiných zvyklostech dávných dob, které by zlomyslníci mohli také doporučovat jako tradice. Například vázaný mandát prvorepublikových členů parlamentu, kteří tak museli být zcela oddáni politickým stranám, za něž kandidovali. Anebo násilnou redukci politického spektra na národně-frontovní formaci po roce 1945. Dokonce ani samotnou Ústavu Československé republiky z roku 1920, která byla stěžejní inspirací pro tvůrce české Ústavy v roce 1992, nelze považovat za bůhvíjak zdařilé dílo.

Když pomineme zaseknutého Cyrila Svobodu, tak ale většina lidovců v čele s Jiřím Čunkem se názorově shoduje se zelenými a sociálními demokraty. Záleží jim na novém způsobu legitimizace prezidenta coby vrcholného reprezentanta státu, bez zbytečného hokynaření. K tomu, užijeme-li vhodné zahraniční vzory, není vůbec třeba navyšovat jeho pravomoci, naopak je na místě přesnější vymezení kompetencí jednak jednotlivých složek výkonné moci, jednak exekutivy a legislativy.

Specifickým českým důvodem pro přímou volbu pak může být samotné zformování koalice stran neelitářských, sociálně citlivých, v pravém slova smyslu občanských. Koalice jiné, než je ta dnes vládnoucí, veřejné mínění ignorující, ba občas je PR kampaněmi válcující. A pak ještě jeden bonus nelze nepřehlédnout: přímá volba vylučuje proslulé exhibice zákulisních hráčů, ať už se jmenují Marek Dalík, nebo Miroslav Šlouf.

Psáno pro ČRo6