Nejvýstižněji na brněnském sjezdu načrtl diagnózu České strany sociálně demokratické nejmladší člen nového vedení Petr Dolínek. Náměstek pražské primátorky ve svém kandidátském projevu hovořil o tom, že sociální demokracie přestala být hnutím, jakým byla před sto lety.

Tenkrát se nemusela obávat, zda se její poselství donese k voličům. Byla s nimi na každém kroku. Mimo jiné prostřednictvím přidružených spolků, tělovýchovných jednot, kulturních aktivit, odborů apod. Jít na schůzi znamenalo vyhrnout si rukávy a prosazovat něco, na co jste mohli pak být mezi přáteli, kolegy či sousedy pyšní.

Sociální demokracie coby strana byla jen operacionalizací širokého hnutí s mnohými přítoky a zátokami. A pochopitelně též slepými rameny – ze sociální demokracie se například odloupli komunisté. Byla to doba, kdy politika nebyla považována za špínu. Přinejmenším lidé, kteří chtěli změnit své sociální podmínky a rozšířit svá práva, na levici otevřeně sázeli.

O diskreditaci politiky jako profese i procesu se nejprve postaral komunistický režim s jednou státostranou plus jejími satelity a následně neviditelná ruka trhu, která si s nástupem globalizace osedlala strany až tak, že začalo být obtížné rozpoznat, kdo patří k pravici a kdo k levici.

Z této pasti se nyní ČSSD snaží vymanit. Její reprezentanti hovoří o přiblížení se lidem a rehabilitaci sociálně demokratického hnutí. V dlouhodobém programu oranžoví oprášili svůj radikálně sociální profil a pasovali se do role těch, co lidem nabízejí, že je složitou dobou provedou.

Desítky, ba stovky malých Zaorálků

Mění se struktura ekonomiky, nastupuje digitalizace, otřásá se pracovní trh, což se zase podepíše na požadavcích na vzdělání. Kromě toho populace stárne a klade větší nároky na zdravotnictví, sociální síť a další veřejné služby.

Aby sociální demokraté obstáli ve všech nadcházejících zkouškách, musí věřit sami v sebe a svoji politiku. Jen tak mohou mít ambici přesvědčit ostatní. V pátek i sobotu viseli delegáti na rtech Lubomíru Zaorálkovi, plamenně hájícímu politiku jako profesi, demokracii i sociálně demokratické principy. Při volbě místopředsedů sklidil potlesk ve stoje a bezkonkurenčních 591 hlasů.

Ve volební kampani budou ale zapotřebí desítky, ba stovky malých Zaorálků poutavě vyprávějících nekončící příběh sociální demokracie. Nestačí jen doufat, že si voliči vyberou podle svých zájmů mezi levicovými a pravicovými recepty načrtnutými v heslech na mítincích či letácích. Letos je nezbytné mluvit o smyslu politiky a politických stran, jimž konkurují protestní hnutí útočící na první signální.

A v neposlední řadě se u sociálních demokratů předpokládá, že se budou jako sociální demokraté chovat. V tomto směru se třeba pověst druhdy prospěchářské ČSSD v Dolínkově Praze posouvá k lepšímu jen zvolna, zatímco v některých jiných regionech se přímo kazí.

A podařila se Bohuslavu Sobotkovi s Lubomírem Zaorálkem tak mocná transfúze energie spolustraníkům, že zapomenou na poraženecké nálady, zametou si před prahem a vyrazí do ulic? Čekat v této době, že voliči přijdou sami, nelze. Je nutné jít za nimi.

Mnozí sociální demokraté však působí dojmem, že všechno za ně odpracují staronové špičky a oni jim to pak po volbách spočítají. Jenže ti, co mají na háku volební kampaň, sotva mohou být součástí exekutivy, opozičními tahouny nebo dokonce příštími lídry. O skutečné kondici ČSSD nám tak nepodají zprávu pouze volební výsledky, ale i měsíce k nim vedoucí.