Podle očekávání se jedním z Rubikonů zvolna slepované nové vládní koalice levicových radikálů z Lidového domu, křesťanských sociálů z paláce Charitas a zcela programově inertního politického odboru společnosti Agrofert, totiž hnutí Ano, se staly daně. A samozřejmě se většina úvah točí kolem jejich úpravy, rozuměj: zvyšování.

Což je tradiční metoda každého správného socialisty, jak z občanů vydřít každou korunu na splnění svých nesplnitelných předvolebních slibů. A na barvě stranického trička nesejde. Úplně stejně se choval Vladimír Špidla v roce 2002, jako Miroslav Kalousek o osm let později, jen pod jinou rétorickou fanglí. Je třeba hned úvodem říci, že všechny ty dnes aktuální řečičky o progresivní dani, ta fascinace příležitostí obrat zámožnější spoluobčany a těm chudším namluvit, že je to k jejich prospěchu, má stejnou krevní skupinu jako milionářská daň, kterou po válce zavedli komunisté.

Jenomže tenhle Jánošík kulhá na jednu nohu. Bohatým bere, ale chudým nic nedá, krom právě těch těšínských jablíček, frází a polopravd. Vybrané peníze půjdou leda na další zkorumpované veřejné zakázky. Ale především: pravda je taková, že zvýšené nominální daně, a to v kterékoli části daňového spektra, neznamenají zvýšený reálný výběr daňového příjmu, jak nás poučuje nejen Lafferova křivka (kterou opět shodně tolik nenávidí nejen socialisté, ale i onen zmíněný údajný pravičák Kalousek), ale především praxe všude tam, kde se podle ní zařídili a zavedli rovnou a hlavně nízkou daň – třeba na Slovensku.

Mimochodem, zdalipak víte, že podle nejnovějších řebříčků ekonomické výkonnosti a stability jsme až na 23. místě, a to i za Slovenskem? Bokem podotkněme, že na prvních třech místech je Lichtenštejnsko, Švýcarsko a Norsko, tedy tři státy, z nichž ani jeden není v EU ani v eurozóně. Náhoda? Nikoli. Rozum jejich obyvatel a představitelů. Takové Lichtenštejnsko příkladně je členem EFTA, tedy evropského hospodářského prostoru, a také Schengenu. Čili má vše, co si otcové zakladatelé od spojené Evropy přáli: volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Vše ostatní je už jen bruselská byrokracie, která má zatěžující a namnoze i likvidační důsledky pro své členy – pohleďme na Řecko či Španělsko.

Nicméně zpět k nám domů: Ona fascinace možností obírat občany o vydělané peníze vede své nositele k dalším a dalším variacím na totéž. Teď se vrací na stůl refrén Miloše Zemana z časů před deseti a více lety, kdy velel vládě a sociální demokracii a kdy to téma mohlo mít svůj smysl, a to jsou registrační pokladny. Představa, jak každý švec bude mít vedle verpánku elektrickou kraksnu, aby snad náhodou bernímu úřadu neutekla jediná koruna, je dnes už ale směšná. Realita je mnohem vážnější. Jak správně podotkl v České televizi Zdeněk Stanjura, doba je opravdu – od Zemanových časů - dosti jinde.

To, po čem volají socialisté, totiž svrchovaný státní dohled nad veškerým podnikáním, z něhož lze vyžadovat daň, dnes představuje vysoce sofistikovanou počítačovou technologii, a především stovky, možná tisíce dalších úředníků, kteří budou onen vševidoucí software spravovat, využívat, kontrolovat, vyhodnocovat, a případné negativní výsledky trestat. To je nejen zátěž na jejich platy a celé fungování, ale i další mnohasetmilionová zakázka, nikoli náhodou připomínající Opencard či S-kartu. Vysoké provize zainteresovaným rozhodujícím činitelům lze důvodně započítat. A kam že se pak ztratí těch pár milionů, které stát vybere na těch podnikatelích, kteří tu ještě se svým podnikáním zůstanou a nepřestěhují ho na Kypr či do státu Delaware? Z tohoto prostinké srovnání faktů vedle sebe vyplývá jednoznačný závěr, který všechny tyhle novodobé rádoby-Jánošíky usvědčuje buď z hlouposti, či z postranních úmyslů. A teď suďme, co je vlastně horší.