Převzetí moci levicí je takřka jisté. Levicová ústavní většina ale otevírá cestu k nočním můrám

Vítězství pravice v posledních volbách (převzetí moci po nich) bylo vlastně svého druhu optickým klamem. Zvítězila totiž spíše levice, avšak díky tomu, že Zemanova SPOZ i Suverenita Jany Bobošíkové (atraktivní pro řadu levicových voličů) nepřekonaly pětiprocentní laťku, přičemž součet podílů hlasů pro oba zmíněné subjekty činil osm procent, mohla vládu sestavit koalice ODS, TOP 09 a – zhruba řečeno středových – Věcí veřejných. Dopadla velmi neslavně a jednu z příčin tvořila též skutečnost, že ODS byla v roce 2010 více než zralá na "regenerační pobyt" v opozici. Místo toho se opět ujala vlády a po třech letech musí ve volbách bojovat takřka o holé přežití.

TOP 09 se tak sice přiblížila naplnění svého strategického cíle: stát se dominantní stranou pravé části spektra, avšak pokud se jí to podaří, pravděpodobně půjde jen o další pěknou ukázku jevu zvaného Pyrrhovo vítězství. Ano, Miroslav Kalousek dokázal v roce 2006 s Jiřím Paroubkem domluvit vládní koalici ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, jejíž realizaci zabránila až ostře odmítavá reakce mezi lidoveckou členskou základnou (tedy, dle Kalouskovy charakteristiky, mezi "socialisty, kteří chodí do kostela"), ale i kdyby letos něco podobného dotáhl s topkou do konce, patrně by za účast ve vládě zaplatil strašlivou politickou cenu. Tím spíše však pro TOP 09 představuje hlavního soupeře ODS, kterou je nyní nutno ne snad porazit, ale rovnou dorazit. V ODS to musí vidět podobně: jde jim o krk, zvláště když se na obzoru rýsuje další "blízký sok", byť zatím jen v roli nekandidující siluety vystupující z pozadí Jany Bobošíkové.

Nemá-li pravice velkou šanci na celkové vítězství (tedy na převzetí moci), tím pravděpodobněji svede bratrovražedný boj mezi sebou. Ostatně, čím početnější poslanecký klub, tím větší příspěvky od státu a též větší šance na převzetí role hlavní opoziční strany, kterou lze v přespříštích volbách dobře prodat.

Celá smečka predátorů

Avšak neschyluje se jen k souboji mezi ODS a TOP 09. V pravé části a ve středu politického spektra, tedy ve vodách zahrnujících více než polovinu elektorátu, bude lovit hned celá smečka predátorů. Poztrácené voliče Věcí veřejných, ale i zklamané voliče ODS hodlá získat ANO Andreje Babiše, subjekt, jenž v kampani nejspíše utratí hodně peněz. Zejména na kované "klausovce" z řad voličů občanských demokratů sází Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové, byť celkovým zaměřením jde o populistickou všehochuť. Což platí i pro Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, který z prostoru středu a napravo od středu také asi cosi odloupne. Liberální městské voliče pak mohou zejména Karlu Schwarzenbergovi odloudit Liškovi zelení. Martin Bursík patrně nikoliv, neboť zvláště po krachu námluv s lidovci by od něj bylo nejrozumnější, kdyby hodil flintu LESu do žita. A KDU-ČSL, tradiční představitelka středu, ve volbách skoro určitě uhraje přinejmenším čtyři procenta. Ta sice na vstup do parlamentu nestačí, nicméně právě několik soutěžících oscilujících kolem hranice pěti procent může volby rozhodnout.

A to minimálně ve dvojím smyslu. Za prvé tak, že propadlé hlasy si při přepočtu hlasů na mandáty jakoby (de facto) přerozdělí ty strany, jež pětiprocentní laťku dovedou překonat. A za druhé, po vzoru Strany zelených z voleb 2006, mohou kandidující subjekty jen mírně překonavší pětiprocentní klauzuli sice získat mandáty, ale jen ve velkých krajích a celkově tak být podreprezentovány.

Souběh obou zmíněných faktorů tudíž může potenciálně nadpoloviční pásmo středu a pravého středu připravit o alespoň matematickou možnost vládnout (reálně by se vyjmenovaný sortiment na vládě asi nedohodl), ale může dokonce levici zaštítěné prezidentem Zemanem napomoci k ústavní většině, která je v České republice relativně nízká, třípětinová, zatímco ve světě obvyklejší je hranice dvou třetin. Tím spíše však ve volbách půjde právě o ni. Převzetí vlády levicí je takřka jisté, a navíc ho lze, po de facto sedmi letech pravice u moci, označit za logické. Nicméně s levicovou ústavní většinou v Poslanecké sněmovně (v Senátu jí levice už disponuje) se skutečně mohou naplnit noční můry, s nimiž Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg zatím jen strašili voliče: o polodemokratickém poloautoritářském putinovském prezidentském režimu Miloše Lukoiloviče Zemana.

Kdo sjednotí pravici?

Bohužel, byť by uvedené a opravdu reálné nebezpečí mělo velet ke koordinaci, pravice (pravice a střed) se spíše poperou mezi sebou. Proč pravice neprojeví sebezáchovné instinkty, proč se nespojí, proč nekoordinuje svůj postup? Poněvadž jde o pojem sice reálný, ale zároveň i dosti pokrytecký a chimérický, což lze pochopitelně konstatovat též o levici. Blízkost programů znamená blízkost elektorátů, z čehož plyne paradox, že největšími soupeři ve skutečnosti nejsou levice a pravice, nýbrž jednak pravicové, jednak levicové strany sobě navzájem. Tábor protivníků tak vlastně žádným nepřátelským ležením není, slouží primárně jako bubák k vystrašení vlastních voličů a k jejich mobilizaci. Nebezpečí představuje pouze tehdy, má-li potenciál přetahovat (získávat) podobné voličské skupiny.

Tuto zákonitost lze ilustrovat i na celkem nedávné příhodě: jakmile se začala rýsovat perspektiva, že volby budou reprízou prezidentského souboje Zeman versus Schwarzenberg, právě z ODS začaly zaznívat hlasy marginalizující nebezpečnost Miloše Zemana. Jinak řečeno, v ODS pochopili, že Zeman jako bubák je výhodný pro jejich konkurenci, tedy pro TOP 09, nikoliv pro ně, a tudíž hned pádili k Hradu přibít na bránu ceduli s nápisem: "Pozor, tenhle pes nekouše."

Na závěr tak dospíváme k jinému paradoxu: aby mohla pravice v nadcházejících volbách opravdu účinně čelit levici, musel by z jejích řad povstat někdo, kdo by ji vůdcovsky "sjednotil" zemanovskými metodami. Někdo takový ale v pravé části spektra nyní evidentně není, a i kdyby ano, stejně už nebude mít na něco podobného dostatek času.

LN, 7.9.2013