1. Využití „zrádců“ z opačného tábora: Paroubkova vláda opřená o komunisty, „tolerovaná“ několika poslanci z druhé stovky, kteří by v den hlasování o důvěře nenašli cestu do sněmovny.
2. Velká koalice, s černozeleným make-upem nebo bez něj.
3. Předčasné volby.
Třetí, zdaleka nejlepší řešení, bylo zároveň nejméně reálné; jeden ze tří pokusů, po jejichž nezdaru se otevírá cesta k předčasným volbám, by bylo nutné (a slušné) svěřit Paroubkovi, i s rizikem, že uspěje. (Takový postup tedy vyžadoval odvahu a rozhodnost, zejména hlavy státu, a navíc by šlo o řešení dosud nikdy nepoužité: za Havlova prezidentství se k předčasným volbám dospělo cestou, která obcházela ústavu.)
Za reálnou alternativu k „vládě Melčáka a Pohanky“ musíme tedy považovat jen první dvě z výše naznačených možností (neboť pokus o třetí řešení nás mohl snadno dovést k řešení prvnímu). Která z nich je lepší?
Dvě strany navždy spolu
Byla by větším zlem vláda závislá na komunistech, nebo velká koalice? Kdo říká, že vládě opřené o komunisty je nutné zabránit za jakoukoli cenu včetně spojenectví ODS s ČSSD, měl by vzápětí vysvětlit, jak by chtěl takové vládě zabránit v roce 2010 - s ODS oslabenou a poškozenou účastí ve velké koalici. Jedno řešení se nabízí už teď: pokračování velké koalice. Tato strategie by vedla k pochybnému „systému dvou stran“: neměli bychom dvě strany, které se střídají u moci, nýbrž dvě strany, které už navždy musejí vládnout spolu.
Osobně jsem přesvědčen o tom, že po osmi letech vládnutí je místo ČSSD v opozici, a má-li se Jiří Paroubek nadále podílet na vládě, mají mu v tom pomáhat komunisté a nikoli ODS. Paroubek je politik nevypočitatelný a jako protivník je pro ODS mnohem méně nebezpečný než jako spojenec. I kdyby se někteří poslanci báli předčasných voleb natolik, že by nechali přežít rudo-oranžovou vládu, byl by to sám o sobě cenný příspěvek k úvahám o změně volebního systému. Tři roky zvýšené občanské ostražitosti by zdejší politickou kulturu nepoškodily tak, jako splynutí vlády a opozice na věčné časy.
Chybějící rozuzlení
Prezident bohužel vyčerpal své dva pokusy bez jakékoli invence a neučinil nic pro to, aby situace dospěla k tomu či onomu rozuzlení, vyčistil se vzduch a my mohli spatřit, kdo je kdo. Konec politické krize je tak i nadále v nedohlednu.
Klausova slabost pro velkou koalici nemusí však mít nic společného s jeho vyhlídkami na znovuzvolení; k němu totiž sociální demokraty nutně nepotřebuje. Pravděpodobnější se zdá vysvětlení, že Klaus teď nebojuje o svou kariéru, ale o svůj odkaz; že se dodatečně snaží učinit oposmlouvu méně nepřijatelnou, snad aby nějaký příští historik mohl jednou napsat: „Klaus se Zemanem učinili jen první krok na cestě, jejíž správnost se prokázala teprve o několik let později, kdy po ní v zájmu této země vykročili i jejich pokračovatelé…“ Z hlediska (ne)řešení nynější krize to ale nakonec vyjde nastejno.
ODS: jen čtyři roky opozicí
Mirek Topolánek se přičinil o konečnou bezvýchodnost povolební situace ve chvíli, kdy se nechal podruhé jmenovat premiérem. Pak už se jiné než špatné řešení nenabízelo a dohoda se dvěma „konstruktivními poslanci“ je nakonec řešením nepatrně lepším, než by byla prezidentem podporovaná velká koalice.
Topolánek navíc udělal pro emancipaci své strany od jejího otce-zakladatele víc než kdo jiný, na listopadovém kongresu dokonce neváhal nazvat „opošku“ sestrou velké koalice, nevyvodil z toho však logický závěr: pokud by si ODS uměla přiznat, že opravdovou opozicí byla pouze čtyři roky (v letech 2002-2006), smířila by se s možností strávit ještě jedno volební období v opozičních lavicích mnohem snáz.
Čeho se to bojíme?
Názor, podle nějž je i „opoziční smlouva II“ menším zlem než vtažení komunistů do vládního uspořádání, prozrazuje podivný nedostatek sebevědomí. Čtyři desítky let zde komunisté vládli bez jakéhokoli omezení, předpokládali jsme dokonce, že jejich vláda potrvá ještě po několik generací - a dnes by patrně nastal konec světa, kdyby se měli byť jen podílet na vládě, proti níž by zde existovala silná opozice.
Je to příznačné: rádi vzýváme „naše demokratické tradice“ a jsme připraveni bránit je do posledního dechu před diktátem zlého Bruselu, zároveň ovšem dovedeme sami sebe strašit představou, že stačí jen málo, abychom se svépomocí proměnili v jakési středoevropské Bělorusko. Pokud k tomu ovšem sami vydatně nepřispějeme, nemůžeme o naši současnou svobodu přijít. A pokud máme ze sebe samých takový strach, pojďme si o něm otevřeně promluvit a nepěstujme hloupou rituální bázeň před evropskými byrokraty.
Ve zkrácené formě uveřejněno v HN, 22. 1. 2007
Autor je učitel