Když Jiří Čunek obhajoval vysídlení vsetínských Romů, mluvil o prospěšnosti odstraňování vředů. V obecném smyslu měl pravdu: vřed ohrožuje tělo jako zdroj infekce, páchne, vzbuzuje ošklivost a rázný chirurgický zásah je nejúčinnějším opatřením zamezujícím vzniku daleko vážnějších obtíží. Zcela určitě ho tehdy nenapadlo, že již za pár týdnů po raketovém výstupu do nejvyšších pater politiky se stane aspoň pro část veřejnosti čímsi podobným, vzbuzujícím nevoli, volajícím po odstranění. Ani dnes, kdy jeho aféra vstoupila do druhého roku existence a hrozí, že bude otravovat vzduch nejméně do nejbližších parlamentních voleb, nepozoruje, že je na obtíž vládní koalici, jejíž důvěryhodnost v očích významné části veřejnosti trpí v důsledku zjevné bezzásadovosti přístupu jejích špiček k požadavku relativní mravní bezúhonnosti čelných představitelů státu.

Kromě toho nahrává opozici, která jeho příběh znova a znova používá jako stavební materiál propagačních kampaní poškozujících vládní koalici. Stálé veřejné projednávání Čunkova případu neškodí tolik jeho vlastní politické straně jako ODS, která je odpovědná za resort justice, dopustila osobitý způsob řešení jeho nesnází a nyní se mylně domnívá, že veřejnost zapomene na nemravný zásah v jeho prospěch. Režiséři Čunkovy spásy jej navíc jednou provždy zbavili možnosti očistit se od podezření ve veřejném procesu, před očima celého národa. Očista, kterou mu nabídla trojice zákonem pohrdajících, paragrafy zručně přikrucujících státních zástupců Renáty Vesecké, Arifa Salichova a Petra Coufala, je z politického hlediska bezcenná: kdo trochu přemýšlí, ví, že odebrání věci z přerovského státního zastupitelství a její předání do Jihlavy je výhoda, které by se běžnému občanovi nedostalo. Sotva se podaří veřejnost přesvědčit o tom, že kvalitní demokracie se vyznačuje tím, že občané si jsou rovni, ale někteří si jsou rovnější.

Osud Jiřího Čunka vzbuzuje do určité míry soucit. Po rychlém výstupu z úrovně starosty okresního města do senátorského křesla, příchodu do čela KDU-ČSL a do vlády se zdálo, že má před sebou skvělou kariéru. Zmařila mu ji žena, která si trpělivě počkala několik let, aby mu právě ve chvíli nejprudšího vzestupu předložila účet za nějaká minulá příkoří, o nichž nic podstatného nevíme. Musíme připustit, že důvody její pomstychtivé zatrpklosti jsou možná křivdami jen v jejím vnímání. Nedivím se Jiřímu Čunkovi, že se nechce nechat srazit ze vzestupné dráhy možná kvůli malichernosti. Postihla ho nepřízeň slepého osudu, která se hned tak nevidí. To nemění nic na tom, že jeho individuální prospěch je v dané situaci bezvýznamný, pro většinu společnosti nezajímavý.

Sama jeho trestní kauza by neměla velký význam, pokud by jejím účastníkem byl řadový občan. I kdyby byl předseda lidovců usvědčen a odsouzen, nešlo by o závažný trestný čin. Pokud by jeho trestní stíhání probíhalo v době, kdy byl soukromou osobou, bulvár by si jej nevšiml. Vážnost případu spočívá pouze v jeho mravních a politických důsledcích. Je zřejmé, že Jiřímu Čunkovi nikdy nevadilo, že kvůli jeho problémům trpí důvěryhodnost vládní koalice. Vždy důsledně nadřazoval zájem o svou kariéru nad ohledy na potřeby politického uskupení, které mu umožnilo tak prudký vzestup. S podporou KDU-ČSL v zádech dlouhou dobu v podstatě vydíral předsedu vlády, který se musel obávat odchodu lidovců z vlády, a trpěl jej proto neúnosně dlouho ve vládě. Není bez zajímavosti, že senátor Čunek se jako volitel odměnil za šetrné zacházení tím, že při volbě prezidenta republiky hlasoval proti kandidátovi svého velkého koaličního partnera, a přičinil se tak o ohrožení znovuzvolení Václava Klause.

O jeho bezohlednosti svědčí i skutečnost, že přijal dobrodiní, které mu poskytla nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká se svými vhodně volenými vykonavateli, státními zástupci Arifem Salichovem a Petrem Coufalem. V tomto případě došlo k tak hlubokému porušení zásady rovnosti občanů před zákonem, že byla zpochybněna stabilita našeho právního řádu: připusťme, že přerovské orgány přípravného řízení vedly věc Jiřího Čunka nesprávně. Ale kolik set vadně provedených trestních řízení proběhlo od Listopadu 1989? Kolik máme za mřížemi nespravedlivě odsouzených? To nikdo neví, je však jisté, že žádné z obětí justičních přehmatů nepřišla na pomoc nejvyšší státní zástupkyně, které zasahování do „živých řízení“, vedených na nižších státních zastupitelstvích, zakazuje zákon. Obviněnému Čunkovi se tak dostalo výjimečného zvýhodnění před ostatními, jež je o to odpudivější, že jeho zachránci zpochybnili svým počínáním platný zákon. Občan – ústavní činitel, dbalý veřejného zájmu, by takové zvýhodnění nepřijal. Jiří Čunek přijetím laskavosti Renáty Vesecké & spol. vyjádřil své mínění významného politika o úrovni naší justice: není radno strkat jí hlavu do tlamy. Výraznější projev nedůvěry k ní si snad ani nelze vymyslet. Nedůvěřuje-li justici politik v tak vysokém postavení, jakého dosáhl bývalý místopředseda vlády, disponující úředně ověřenými informacemi, jak jí mají důvěřovat řadoví občané?

V poslední době vznikla paradoxní situace: přerovský státní zástupce a vyšetřovatel případu měli po odebrání Čunkovy kauzy nepříjemnosti, olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištván a jeho náměstek Igor Stříž, kteří akci Renáty Vesecké nepodporovali, přišli o vybudované kariéry, trestnímu stíhání čelí někteří ze svědků obhajoby, ale i jejich oběť Marcela Urbanová, místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera byl kvůli údajné pomoci při záchranné akci ve prospěch Jiřího Čunka napaden kárnou žalobou. Nejvyšší státní zástupkyně, která v zájmu záchrany předsedy lidovců před soudním řízením zneužila svou pravomoc, se stáhla do pozadí, patrně čeká, až se bouře přežene, a doufá, že se na její poklesek zapomene. A původce pohoršení se dožaduje vpuštění do vlády nedbaje toho, že spravedlnost dohnala a uhnala některé účastníky řízení, kteří mu pomohli uniknout z nemilé situace. Trvá na návratu bez ohledu na to, jaká je cena, kterou za něj zaplatí nezúčastnění lidé.

Diskuse, která kvůli jeho úsilí o návrat do vlády probíhá mezi lidem obecným i v politických kruzích, svědčí o tom, že přinejmenším významná část občanů se s jeho návratem do vrcholové politiky nesmíří. Rozhodnutí Mirka Topolánka otevřít Jiřímu Čunkovi dveře zpět může proto mít pro vládní koalici smrtící účinky. Politické kavalírství bude po zásluze odměněno jako každý jiný projev politické hlouposti: opozice oživí zájem o Čunkovu kauzu jako o nástroj negativní reklamy stavu naší justice a mravní pokleslosti naší politické reprezentace a řada občanů se odvrátí od ODS jako od vedoucí strany vládní koalice.

Předseda vlády při řešení této situace proplouvá mezi Scyllou a Charybdou. Z jedné strany hrozí odchod lidovců z vládní koalice, nevyhoví-li jejich přání o jmenování Jiřího Čunka členem vlády, z druhé odchod aspoň některých zelených. V obou případech by se otevřela cesta k utvoření menšinové vlády koalice sociálních demokratů s jednou nebo s oběma současnými koaličními stranami. Role vedoucí strany společnosti by se ovšem ujala Komunistická strana ČM, bez jejíž účinné podpory by nová koalice nemohla vládnout.

Jeden z možných klíčů k východu z nemilé situace drží lidovci. Strana, která se hlásí k zachovávání tradičních hodnot křesťanské mravnosti, by měla vysvětlit svému předsedovi, že se dostal do tak vysokého patra politiky, v němž musí mravnost politika vyhovovat nadzemsky vysokým nárokům, což zřejmě není jeho případ. Klíč k druhým dveřím drží Mirek Topolánek, jenž se může rozhodnout, že své úsilí zaměří na obnovení důvěryhodnosti strany, pocuchané neprůhledným a spíše příznivým postojem ke kauze Jiřího Čunka. Znamenalo by to radikální vyříznutí známých vředů, jejich obětování na oltář politické korektnosti a odvahu riskovat možnost, že lidovci skutečně odejdou z vlády a budou nové volby.