Je nesporné, že hnutí ANO, které založil a vede Andrej Babiš, rozdrtilo své odpůrce v posledních volbách vysokým náskokem. Sázka na tvrzení, že lidé jsou až příliš ožebračeni a funkcionáři tzv. demokratických stran až příliš obohaceni, novému hnutí ANO vyšla. Babišovo heslo „Všeci kradnú“ se nesetkalo s pískotem, ale s potleskem těch, co ANO volili, a s tichým souhlasem těch, co ANO sice nevolili, ale mnoho z nich si to stejně myslí. Důvod ne-volby ANO té druhé skupiny je založen na principu odmítnutí politika, který byl prominentem v KSČ, zatím dle slovenského soudu i agentem StB a navíc mu bylo policií sděleno obvinění z trestného činu. Nebýt těchto faktorů, Babiš by dopadl jako Macron ve Francii a Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR by zcela ovládl. Takhle má „jen“ třicet procent. Ale vážného konkurenta zatím nemá.

Politika vůdce – šéfa

Taková politika má mnoho výhod. Především se snadno řídí politická strana (hnutí) a snadno se rozhodují personálie, neboť slovo šéfa je zákonem. Je to typ politiky, kde se nikdy nežvaní, protože zaprvé šéf má vždy pravdu a zadruhé, pokud ji nemá, tak platí zaprvé. Je to typ politiky rázných rozhodnutí, bouchnutí do stolu, řízných pokynů a odstraňování konkurentů, domnělých nepřátel a i jiných dočasně neumlčených kritiků.

Je to politika, kterou pomocí více jak stovky až nezákonných dekretů realizoval v USA černošský prezident Obama, prosazuje ve spolkovém Německu východní Němka Merkelová, provádí v Turecku prezident Ergodan a která i v poválečné totalitě má charakteristického představitele, jímž byl sovětský šéf Nikita Chruščov.

Je to typ politiky, po které řada občanů volá, protože v nich vytváří falešný pocit společenského úspěchu. Je začasté adorována novináři, kteří ať už za peníze či ze zájmu pějí na takovou politiku oslavné ódy. Je to politika, která je v počátku vždy úspěšná v rychlosti řešení, v popularitě své síly a ve zjednodušených krátkodobých, nezřídka úspěšných opatřeních. Je to politika reflektorů, řečnických pultíků, výjezdů mezi „lid“ s nacvičenými děkovačkami a s dary malým dětem, které rozpačitě pózují fotografům jako trvale vděčné objekty. Je to politika titulních fotografií, mezinárodních setkání a velkých bombastických slov o možném překonání jakékoliv překážky. S šéfem na čele totiž nic není nemožné.

Důsledky demokracií s přívlastkem

Obamova dekretová „demokracie“ způsobila stav, který od války Severu proti Jihu občané Spojených států neznají. Takovou míru nesnášenlivosti a vzájemné nenávisti tam lidé nepamatují. Vítací „demokracie“ Merkelové přivedla Evropskou unii na kraj naprosté zkázy. Ergodanova islámská „demokracie“ je zárukou toho, že NATO je hezké na papíře, ale vsadit si na něj je v této době riskantní. Chruščovova lidová „demokracie“ skončila vpádem do Maďarska a jeho pokračovatel Brežněv alespoň jednou využil ty tak slavné vojenské obranné síly Varšavské smlouvy, a to v roce 1968 k okupaci Československa. Šéfovská „demokracie“ vždy dopadne stejně, tedy neslavně. Její slabina je totiž již v začátku. Spočívá v tom, že nikdo není tak geniální, aby se nedopustil chyby. Ale v demokracii se chyby napravovat mohou, zatímco v té šéfovské nikoliv. Protože nápravou chyb by se přiznalo, že se šéf zmýlil. A jak už bylo řečeno: zaprvé platí, že šéf má vždy pravdu… Obama nenapravil nic a ještě lije olej do ohně. Merkelová lpí na své vítací politice s umíněností duševně zaostalého dítěte a Ergodan sní o tom, že bude vést Veliký chalífát s ruskou výzbrojí a s Ruskem v zádech.

Andrej Babiš a jeho druhá vláda

Vrchol úspěchu se dostavil a Babiš je na výsluní. Až následné roky ukáží, co vše skutečně zvládne, zda je podceňován nebo naopak přeceňován. Jedno ale je už zřejmé nyní. Jeho demokracie je ta „šéfovská“ se všemi klady, ale především zápory. A nejvíce se blíží té chruščovovské. Má přesně ty rysy, kdy se přání či odhad stále více a více rozchází s realitou.

Stačí pohledět na naprostý personální omyl, který za ANO prezentovaly pražská primátorka Krnáčová či rambohafíková Šlechtová. Vidíme i nehezké experimenty s původními „kluky z plakátu“, s vlastními ministry a řídícím aparátem, kdy určujícím znakem je momentální názor šéfa. Traduje se, že co řekl Babiš, platí jen do okamžiku, kdy řekne pravý opak. A ten může nastat ihned, zítra anebo nikdy. Takové řízení je projevem zejména zásadního ignorování mínění jak expertů, tak stranických kolegů, tak i občanů.

Nucené odchody

Přesně to, co zlomilo vaz Chruščovovi, láme vaz Merkelové, přesouvá Obamu na smetiště politiky a Ergodana nakonec postaví vojensky proti jeho okolí. Byla a je to tato šéfovská „demokracie“. Ta nakonec smete i Babiše. Dopady takového odklizení jsou různé, podle země, její politické kultury a podle nálad davu. A davu se Babiš doslova bojí. Bude to právě dav, nikoliv volby, který jeho politiku ukončí. Že tento dav bude poháněn Babišovou politickou konkurencí, je jasné. Ale nebude to nikdo ze současných nul tzv. opozice. Bude to někdo nový. A tato doba, tedy doba do vzniku nové konkurenční politické formace, je dobou Babišova vládnutí. A to může trvat hodně dlouho.