Zatímco v předvánočním čase v minulých letech si čtenáři a diváci českých médií zvykli spíše na reportáže o hrozbách pyrotechniky prodávané v obchodech a na tržnicích, letošní závěr podzimu i adventní čas provází zprávy o skutečných explozích mnohem nebezpečnější munice. Ve Vrběticích za dosud nevyjasněných okolností explodoval 16. 10. muniční sklad a následně se problémy s výbuchy v tomto areálu ještě několikrát opakovaly. Nedávná evakuace obyvatelstva v důsledku výbuchů pak má nepříjemné konotace s ohledem na známé záběry uprchlíků před válečnými konflikty po celém světě. Naštěstí se v ČR o válku nejedná, i když na Valašsku zní zvuky jak na frontové linii.

Výbuchy se staly i předmětem politického soupeření, protože umožnily některým politickým aktérům překrýt pachuť z nedávného přetahování o výši platů politiků a odsunout do pozadí debaty o státním rozpočtu. S ohledem na vazbu skladů na vojenské prostředí se odpůrci ANO rozhodli atakovat z jejich pohledu slabý článek hnutí, kterým je ministr obrany Martin Stropnický. Je tomu ostatně přesně rok, co prezident Zeman odmítal Stropnického jmenovat s ohledem na jeho „nevojenský“ charakter, nakonec se však nechal přesvědčit (mj. jeho znalostmi tankových vojsk).

Za Stropnického se však jednoznačně postavil předseda ANO a místopředseda vlády Babiš, který se po dlouhé době vyjadřoval k problémům, které přímo nesouvisí s resortem financí anebo s obecnou kritikou poměrů v zemi. Vybaven důkladnými informacemi (podle informací Novinek od náměstka ministra obrany Tomáše Kuchty) v zásadě přesunul odpovědnost na jiná ministerstva a zkritizoval firmu Imex Group. Ta sice nyní hrozí žalobami s ohledem na údajný únik informací z tajného policejního spisu, z Babišova hlediska se ovšem jedná o plusové politické body. Našel další platformu, kde se může se prezentovat jako bojovník proti předchozímu šlendriánu. Čas, kdy bude muset zásadně obhajovat vlastní politické kroky, ještě nenastává.

V salvách výbuchů i politických přestřelek by ovšem neměla zapadnout otázka, proč k výbuchům skutečně došlo. Klasické svalování odpovědnosti z jednoho státního úřadu na druhý by mohlo přispět snad jen k budoucímu ujasnění kompetencí. V širším kontextu je pak třeba upozornit na to, že bezpečnostní resorty byly mediálně sledovány jen v případě velkých skandálů a politicky byly zajímavé hlavně s ohledem na velké zakázky. Do nižších pater se málokdo z prostředí velké politiky a hlavních masmédií podíval, což umožnilo i vznik různých bratrstev ovládajících specializované oblasti. Dochází zde i k nemilosrdnému konkurenčnímu boji, když se snaží prosadit „jiná parta.“ Obecně je pak smutné, že k pohledu do reálného fungování jedné části bezpečnostního systému pomáhají výbušné události ve Vrběticích.