Pan Rath vyplatil těsně před svým odchodem z ministerstva zdravotnictví hrstce svých věrných podřízených jedenáct milionů korun "za odměnu". Včera se o tom psalo. Dnes se to bude komentovat. Zítra se zapomene. Škoda.

Státní konsolidační agentura a prakticky všechny monopolní polostátní firmy na svých věrných rozhodně také nešetří. Lukrativní odměny, motivační programy, odstupné. Milion sem, milion tam. Psalo se o tom. A zapomnělo. Zůstala jen trocha závisti. Sice ne tak velkoryse jako pan Rath, ale dělají to všichni, co nemusí dávat ze svého.

Státní instituce si naplánují množství "nezbytných" tabulkových míst, ta nenaplní, větší balík peněz určený na mzdy vyplatí, a zvýší tak skokem průměrnou mzdu. Ta je základem pro další zvyšování v následujícím roce. Pořád stejným způsobem. Rok co rok. Stát se tak vzorně stará o mzdový růst, který pak musí následovat soukromé firmy. Všechno je vlastně v pořádku, protože přece roste blahobyt všech. Aby na to byly peníze, musí se sice někde vzít. Maličkost. Od toho je tu přece občan jako daňový poplatník nebo jako plátce za monopolní služby.

Má přece každý rok víc, a tak je tu prostor pro vyšší daně a další zvýšení státem regulovaných cen. Čáry máry fuk. Nic se neděje. Při nejhorším se zadlužíme. Dluhy se neplatí, jak nás poučil bývalý premiér.

Co na tom, že ve skutečnosti to je obyčejná korupce. Za cizí, rozuměj státní peníze, se kupuje loajalita. Loajalita státních úředníků, loajalita voličů. Kdo by neměl rád toho, kdo mu báječně platí. Vsadím se, že si těch dvacet úředníků přeje návrat pana Ratha.

MfD, 16.11.2006

poslanec PČR