Okolnosti činí volání po "národním sjednocení" přijatelnějším než dříve

V době, kdy globalizace pohlcuje a rozpouští evropské národy, hodláme pozvednout prapor. Přestože se nás někteří snaží umlčet, budeme hlasitější a hlasitější. -Tato slova neřekl Václav Klaus ani se nejedná o předčasný únik připravovaného programového prohlášení zatím utajované "Klausovy strany". Jde o motto koncertního turné zpěváka Daniela Landy nazvaného Vozová hradba, které po štacích (ve velkých halách) v Ostravě, Brně a Pardubicích vyvrcholí 25. listopadu v Praze. Dle zpěvákova webu je pražský koncert již vyprodán, ovšem Landa na internetu zveřejnil i přepis "politického projevu", jímž počastoval návštěvníky ostravského koncertu.

Ve zhruba šestiminutové řeči Landa nejprve vyslovil "obrovskou obavu o osud naší země". "Přísahám," pravil, "že mám upřímnej obrovskej strach, že tohle je poslední fáze našeho společenství, který mu se říká národ." Národ je totiž dle Landy ohrožován nejen nastávající krizí, ale hlavně menšinami. "My, Češi a Moravané, jsme schopni mezi sebou rozpouštět menšiny," řekl dále Landa, "ale nechceme, aby nám ukazovali (sic) tento prst (prostředníček). A rádi laskavě přijmeme toho, kdo nás nebude v naší vlastní zemi kopat do koulí." Dle videa z koncertu, zveřejněného na Lidovkách. cz, byl aplaus desetitisícového publika právě u této pasáže největší.

Nechci zde dávat do přímé souvislosti postoje Václava Klause a Daniela Landy - byť Landa Klause v rozhovoru na EUportál.cz letos v květnu pochválil za jeho kritiku EU a souhlasil s tvrzením, že oba "plují proti proudu". Ani nehodlám "alarmisticky" vykreslovat, jak současný prezident stane po odchodu z Hradu v čele českých "černokošiláčů", kteří dobudou moc "pochodem na Prahu" za zvuků Landových písní, zejména těch z počátků jeho dráhy ve skupině Orlík. Tak jednoduché to není, nicméně z toho, že je to mnohem složitější, ještě neplyne, že je to tím pádem méně nebezpečné.

Rostoucí nacionalizace české politiky si musí všimnout i slepý. Jiří Paroubek sází na spojení socialismu s nacionalismem, na vlastenectví apeluje i Andrej Babiš. Tento part již dlouho rozehrává Jana Bobošíková a její Suverenita. A v úvodu citovaná věta sice nepochází z úst ani z pera Václava Klause, ale klidně by mohla. Vozová hradba Daniela Landy však odkazuje k něčemu, na co se při politických rozborech často zapomíná: ke společnosti, atmosféře v ní i k tomu, jak politické postoje lidí ovlivňují sféry považované za nepolitické, v Landově konkrétním případě zejména masová (populární) kultura. Ta totiž v moderní západní civilizaci ovlivňuje názory i hodnotové vzorce stejně, ne-li více než rodina, škola a církve. V České republice pak spíše více než stejně, neboť tři vyjmenované tradiční formující instituce u nás viditelně chřadnou.

Daniel Landa je od jisté doby umírněnější a i díky tomu se mu podařilo proniknout do mainstreamu. Jenom občas "vystrčil růžky", při turné Vozová hradba pak zase o něco více než v minulých letech. Ale může si to dovolit, neboť doba tomu přeje. Po událostech na Šluknovsku a tváří v tvář krachujícímu euru a nastupující krizi začíná být volání po "národním sjednocení" a po stavění různých "vozových hradeb" proti všemu cizímu a odlišnému akceptováno i těmi vrstvami společnosti, které by něco podobného ještě před rokem odmítaly. Stručně vyjádřeno, vozová hradba je najednou salonfähig.

Celý proces připomíná vaření žáby v hrnci: když se žába hodí do vařící vody, vyskočí z ní, je-li ohřívání pozvolné, ani si nevšimne, že je nakonec uvařená. V případě sociálních pohybů navíc ti, co jsou ohříváni, často zároveň sami přikládají polínka do ohně pod kastrolem. Politik cosi pronese, umělec cosi zapěje, společnost to trošku akceptuje, za půl roku je tedy politik o něco ostřejší a umělec o něco naléhavější, byť třeba jen kvůli tomu, aby své nahrávky lépe zpeněžil. A tak dále, pořád dokola, až do... zblbnutí nebo do zhnědnutí.

Uvedený proces mohou urychlit různé skutečnosti: rapidní hospodářský propad, nešťastná událost typu nějaké rvačky v okrese na severu a také konkurenční boj mezi politiky, neboť pokud si s nacionalismem začne pohrávat pět partají, jedna z nich po čase určitě přitvrdí, druhá se pak také přestane upejpat a třetí pochopí, že musí rázně udeřit do stolu, nechce-li upadnout v zapomnění.

Na politickém i kulturním etnickém nacionalismu je snad nejžalostnější jeho prázdný obsah. "Bál jsem se toho, že muslimové začnou proudit do Evropy, že jim nedokážeme něčím živým konkurovat. A tak jsem viděl templáře, fotbalistu, boxery, tenisty, něco přirozeného, co jim postaví hráz. Ne nenávistí, ale svým životem," pravil též na koncertě v Ostravě Daniel Landa. Nakonec ale zůstanou jen ti boxeři. A ti, kdo jim vědomě i nevědomky pomáhali na scénu, se pak rozdělí zhruba do tří kategorií: na tleskající (z obdivu i ze strachu), myjící si ruce a na ty s rozbitým nosem.

LN, 18.11.2011