Že komunální volby kypí humorem nechtěného, vyplývá ze samé podstaty, z jejich přirozenosti, musí se tvářit stranicky, byť stranický, ideový, politicko filosofický pohled na svět prosazovat v obci nelze. Lokálpolitika je záležitost přízemní, financí omezených, pořádek a doprava, odpady a výstavba, obecné zákony se v obci netvoří o zahraniční politice nerozhoduje. Nezbytné stranictví je tudíž nadbytečné a není divu, že vznikají iniciativy pro město a poněkud jurodivé koalice. Bylo by docela pěkné státostrany nevolit. Důležité je jen jedno, aby byli konšelé praktičtí a nehledali v politice obohacení. Pravidlo jednoduché. Má-li stávající starosta a jeho klaka nějaké kšefty, pryč s ním. Snadno se řekne.

Druhé jednodušší pravidlo zní: nevolte zázraky. Partaje dnes jak pominuté nabízejí nemožné. Podezírám, že je na vině úspěšný politický podnikatel a hlavní zemský mecenáš, jenž místo kdysi slibovaných nízkých daní (DPH) rozhazuje z cizího voličům a nikoli nejpotřebnějším.

Slečna na plakátě hodlá zvýšit příspěvek na děti, že by z rozpočtu města? Upoutávky hlásí, že ve velkoměstě (!) zajistí plynulý provoz aut, parkování, byty, zeleň. Jedna dokonce tvrdí, že Praha pod jejich vedením zbohatne. Budou slibující šetřit, nebo podnikat? Ale snad nejvtipnější: „Petr má na mě mobil.” To by nevymyslel ani Babišův nepřítel! Vůdce důchodců ale v Praze neuspěje, nastupuje generace pirátů a polepší si trochu i obnovená ODS! Zázraky se odloží.

Daleko důležitější jsou ale volby senátní, byť jen třetinové. Horní komora parlamentu je už jen věkem reprezentantů a zkušeností rozumnější, její debaty věcnější a méně stranické, nejen opravuje zákony a likviduje „přílepky”, ale je především pojistkou demokracie a ústavního pořádku. Pokusů měnit psané i nepsané ústavní zvyklosti se můžeme právem obávat. Jak nebezpečná se prokáže vláda ohroženého oligarchy, nevíme, nesuďme předem. Svou nezávislost senátoři prokázali už mnohokrát například odporem proti opoziční smlouvě, podporou menších volebních okrsků, blokací Lisabonské smlouvy. Není podstatné, že prohráli a D’Hondtův přepočet nám nadělil nepolitickou stranu a vládu, pro niž hlasovalo jen 30 procent voličů. Apeluji na voliče, aby pečlivě prozkoumali, koho volí, plat senátorů je mimořádným příspěvkem k důchodu (jak kdysi pravila „atombaba” paní Drábová) a přitahuje nýmandy.

Hrůzný příklad nabízí senátní volby v Praze 4. Ze skomírající ČSSD přestoupila k ANO „nezávislá” senátorka Eva Syková, bývalá ředitelka ústavu experimentální medicíny Akademie věd, vyhozená za „neetické chování”. Kšeftovala totiž s nadějí neléčitelných pacientů, jež posílala na drahou nesmyslnou terapii kmenových buněk. Čirou náhodou se její jméno objevuje ve správní radě „nadace” kasírující nešťastné postižené. O jejím provinění lze pochybovat stěží, viz rozbor profesora Václava Hořejšího. Nalézá se tu i jakýsi Martin Dvořák, opět nezávislý kandidát, leč za podpory ODS, nařčený z defraudace konta vodáckého klubu, jemuž předsedá. Problém není, že bychom snad měli nedostatek gaunerů, nemáme dost lidí, kteří by je odsoudili.

A ještě jedna záležitost překvapuje a možná platí obecně. V řečeném obvodě se nachází jako senátní kandidát můj kamarád z Anglie Benjamin Kuras, úspěšný spisovatel moudrých a zábavných knih, dramatik a publicista, vášnivý obhájce sekulární demokracie, odluky církve a státu, svobody a řádu, jedním slovem naší západní civilizace. Už před 25 lety varoval před islamizací západní Evropy a veřejnoprávní média mu téměř nevěnují pozornost. Zdá se, že tu něco nehraje. Nepodléhají náhodou naši státem placení novináři předsudku vůči liberálním konzervativcům a vlastencům?