Lhala před týdnem Kristýna Kočí, nebo ne? Mystifikovala v cíleně uniklé nahrávce, či se opravdu chystal stranický puč? Teď panuje dojem, že už je to jedno. Vláda se shodla na nových konturách a do nich nemluví ani Kočí, ani Jaroslav Škárka či Michal Babák. O. K., to je snad dobrá zpráva pro chystané reformy – uvidíme do dvou měsíců. Ale je to dobrá zpráva pro voliče? Toť otázka.

V nových vládních konturách není místo pro Víta Bártu, ale setrvávají v nich osobnosti a hlavně prostředí, s kterým nás důvěrně seznámila právě Kočí. Pokračující vláda tak vzbuzuje dojem, že Kočí jen plácala. Jinak by přece muselo nastat silnější zemětřesení. Ale voliči může být úplně fuk, jestli Kočí odhalila skutečné zákulisí či jen mystifikovala. V praxi to totiž vyjde prašť jako uhoď.

Pokud Kočí odhalila pravdu, volič má pocit, že to stále chodí jako za komunismu, kdy o hlavním dění rozhodují spřátelené či znepřátelené partičky téhož establishmentu. A i když Kočí „jen“ lhala, volič to může vnímat ještě hůře, neboť zná základní pravidlo: Ten, kdo chce úspěšně mystifikovat, se musí chovat a vyjadřovat způsobem, o kterém je přesvědčen, že bude považován za pravdivý.

Mystifikace má úspěch, jen když působí věrohodně. Jen vzpomeňte: Nepůsobil věrohodně Klusákův a Remundův Český sen? Působil, sami autoři museli utíkat před lidmi, kteří jim sedli na lep. Nepůsobil věrohodně „atomový hřib“ v Krkonoších propašovaný do televizního vysílání skupinou Ztohoven? Působil, jinak by ji nikdo nevinil z šíření poplašné zprávy. Nepůsobila věrohodně Entropa Davida Černého coby týmové dílo evropských výtvarníků? Působila, ne nadarmo nachystal Černý brožuru s medailony údajných autorů. A podobně věrohodně působí i řeči poslankyně Kočí.

„Pavel (Drobil – pozn. aut.) se už vrátil. My jsme ho spolu s Petrem (Tluchořem – pozn. aut.) vrátili do hry,“ říká Kočí. „Mně je jedno, jestli Bárta ovládá celou policii, protože my držíme celou justici.“ Ty výroky věrohodně ilustrují politiku coby hru mocenských pašalíků. Kdo my? Naše strana? Naše parta? Naše zájmová skupina? A neproniká její zájem de facto všemi stranami?

To, že Václav Klaus uzme v Chile pero, může volič pokládat za rozmar sedmdesátiletého mocnáře. Ale to, co říká Kočí, nespolkne jako rozmar jedné poslankyně. Ano, tak se autenticky jedná i mluví ve zdejším mocenském establishmentu, myslí si hodně lidí. Na tom nic nezmění rekonstrukce Nečasovy vlády ani fakt, že pár oficiálních osobností Věcí veřejných už nepatří mezi osobnosti VV.

Máme tradici hledat hrozbu tam, kde ve skutečnosti není. Po roce 1918 jsme se strašili návratem Habsburků na trůn, ale skutečná hrozba přišla z Berlína. Po roce 1945 jsme se strašili německým revanšismem, ale skutečná hrozba přišla z Moskvy. Po roce 1989 se strašíme ideologií KSČM, ale skutečná hrozba pro demokracii vyvěrá odjinud – od sebevědomých a oprsklých šíbrů, kteří kašlou na ideologie, zato se rychle zorientovali v poměrech „budování kapitalismu“ a privatizují si moc ve státě, krajích i obcích. VV/ABL jsou jen nasvícenou špičkou ledovce, který v hloubi zasahuje všechny důležité strany.

Souvisí to i s generační obměnou. V devadesátých letech se vkládala naděje do doby, kdy přirozenou cestou zmizí lidé poznamenaní životem za komunismu i na ně vázaný marasmus. Ta naděje vycházela ze starozákonního příběhu. Proč vedl Mojžíš svůj lid na útěku z Egypta čtyřicet let sinajskou pouští? No přece aby vymřeli ti, na nichž ulpělo stigma otroctví. Jenže teď vidíme, že u nás to nevyšlo.

Vezměme si známé aktéry VV a jejich roky narození: Škárka (1970), Bárta (1973), Babák (1975), Kočí (1985). Co z toho plyne? Jediný Škárka maturoval ještě za komunismu a sama Kočí nastoupila do první třídy až ve svobodných poměrech. Nemají na sobě cejch komunismu, a přece napájejí marasmus, který jsme si dosud spojovali s přežitky komunistických časů.

Vít Bárta v ČT 24 mluvil o novém světě: „Tady bojujeme mezi starým a novým světem a mysleli jsme si, že ten starý svět je už trochu víc zadupaný pod zem, a on zase vylezl.“ Ať už to považujeme za jakousi ideologii nebo za pouhý plk, ilustruje to uvažování jisté části mladých elit. Starý svět je v bártovské představě ten prohnilý, spojující politické strany s penězovody. Ale je věrohodné, když ho má nahradit nový svět napájený z osobní peněženky stranického bosse?

Volič by byl vděčný, kdyby se od moci ve státě, krajích i obcích podařilo odříznout ty, o nichž byla řeč – suverénní šíbry, kteří se vyznají. Ale jak volič zareaguje, dozví-li se v dosti věrohodné podobě, že tyto kmotry měla vytěsnit parta, kterou zosobňuje Kočí? Zřejmě apatií a studem.

Je to důležité téma. Mohou-li vládní elity tu apatii něčím rozptýlit, tak jen silným reformním tahem. Zdaří se? Právě to musí být jasné mnohem dříve než před volbami v roce 2014.

LN, 21.4.2011