Výsledek voleb se stal podnětem k úvahám o změně volebního systému i Ústavy ČR, aby se vyloučilo opakování patu.

Pravděpodobnost tohoto výsledku v příštích volbách je ale tak malá, že se mi nezdá nutné měnit sudý počet členů Sněmovny na 199 nebo 201. Vytvoříli se však taková většinová vůle v obou komorách parlamentu, nechť se taková ústavní změna přijme. Obsahově však nesouvisí s možnými změnami volebního zákona.

Ty lze provádět, pokud se nebudou týkat přímo volebního systému, pouze zákonem. Ten sice musí být přijat oběma komorami parlamentu, ale stačí prostá většina hlasů. Nevidím proto žádný důvod k tvrzení nadto tak kategorickému, že změnu voleb lze provést jen se změnou ústavy, jak je vyslovil Petr Nečas v Právu.

„Změna musí být komplexní, měla by v sobě zahrnout zavedení lichého počtu poslanců a změny ve volebním zákonu, které povedou ke snadnějšímu vytváření vládních většin. Cesty jsou dvě, buď další posilování většinových prvků včetně zavedení většinového volebního systému nebo zvláštní ,prémie‘ v podobě vyššího počtu mandátů pro vítěze voleb,“ napsal.

Nečas spojuje věci různého druhu. Návrhy ústavní a právní se stanovisky politických stran.

Změna volebního zákona konkretizujícího podobu poměrného zastoupení není ústavní záležitostí, ani kdyby znamenala posílení většinových prvků. Poměrné zastoupení se může uskutečnit třeba prostřednictvím jednoho volebního obvodu nebo více obvodů. Stanovení jejich počtu je záležitostí politické úlohy zákonodárce. Zvýšení jejich počtu z 14 na 18, jak jsem uváděl před časem, by nebyl „vysoce riskantní krok“, jak píše Nečas, ale možná úprava zákona, kterou by Ústavní soud nemohl prohlásit za protiústavní. Vždyť by to znamenalo výraznější uplatnění ústavní zásady rovného volebního práva. Nedovedu si proto představit žádné relevantní právní důvody, které by proti tomu mohly být vzneseny.

Zde je třeba zopakovat, že systém poměrného zastoupení se může realizovat velmi různě - a také se tak v evropských zemích i ve světě děje -a je záležitostí politického rozhodnutí. Proto i takové rozhodnutí patří parlamentu, nikoli Ústavnímu soudu. Nelze ani zapomenout na významný moment, že se mění poměry, právní názory i judikatura ÚS.

Ústavní změnu by vyžadovalo, kdyby se měl systém poměrného zastoupení přeměnit ve většinový. Nic takového však není na pořadu. Kromě ODS většinový systém nikdo nežádá. Dokonce i ODS v zoufalé snaze udržet trojkoalici přijala myšlenku, kterou v minulém volebním období oživovala KDU-ČSL, totiž vrátit se „k poměrnosti systému před změnou na dnešní d‘Hondtův systém“.

Podle Mirka Topolánka by „součástí změny volebního zákona by mělo být i zavedení bonusu pro vítěze voleb“. Je zvláštní, že on ani Petr Nečas si vůbec neklade otázku ústavnosti bonusu. Jak se srovnává tato výhoda pro vítěze voleb s ústavní zásadou rovného volebního práva? Ta by tím nepochybně porušena byla, protože rovné volební právo by přestalo být rovným. Tady by jistě byl důvod k podnětu na vyslovení protiústavnosti takového ustanovení.

Ke změnám volebního zákona se musí přistupovat velmi uvážlivě. Neměly by proto být navrhovány pouze z hlediska momentálního zájmu té nebo oné strany.

Právo, 7.8.2006

Autor je poslanec za ČSSD