O úterní zpátečce si myslím, že Jeníček slezl z lopaty, na níž měl být odnesen do pece předčasných voleb, přičemž z ní shodil i Mařenku, která to zatím hodnotí jako projev Jeníčkovy vrtkavosti a domácího násilí. Mařence se nelze úplně divit, protože Jeníček na lopatu dlouho chtěl, ovšem Mařenka rovněž.

Podotýkám, že v pondělí jsem ještě netušil, kdo bude Jeníček a kdo Mařenka, a zda riziko vůbec někdo postřehne. Pondělní média mlčela, popř. se věnovala pražským "sedařům".

Jako autor pěti na sebe navazujících článků (viz níže), sledujících vývoj před a po ústavní stížnosti na konání předčasných voleb z hlediska práva, snad disponuji jistou kredibilitou, ne snad kvůli právu samému, ale že jsem své názory a hodnocení vyjadřoval před tím, než k vývoji skutečně došlo, takže případná oportunita či účelovost jsou filtrovány stochastičností vývoje.

Díky seriálu disponuji i jistým vhledem do informační dynamiky, tj. do toho, kdo kdy jaké informace měl asi k dispozici. V sérii samé lze i vysledovat určité zpřesňování podle toho, jak byly zveřejňovány některé informace, především názory či postoje právníků s vyšší mírou autority v mých očích. I některé diskusní příspěvky pod články dokázaly korigovat nepřesnosti do dalších dílů.

Např. svůj poslední páteční článek jsem napsal po pouhých dvou hodinách nad textem ústavního nálezu, zveřejněného na webu soudu až navečer. To je zoufale málo na 27 stran právního textu. Ústavní experti stran museli, i při své mnohem větší erudici, trpět časovým stresem stejně.

Strany proto nechaly v pátek (pro novou novelu ústavy hlasovaly prakticky všechny strany kromě komunistů, nezařazených a čtyř zbylých zelených), přes víkend až do pondělí dojet zákonodárnou mašinérii, jejíž běh měly přesně rozjetý předem, jako reakci na první usnesení ÚS o odkladu výkonu voleb z 1. září.

Ze všeho postupu ČSSD je naprosto patrné, že měla eminentní zájem o volby v původním termínu, zpočátku dokonce odmítala jakékoliv posuny na počátek listopadu. Jen krajně nerada a postupně ze svého zájmu slevovala, vždy z důvodů ústavní konformity. To je povzbudivé, neboť příklady táhnou.

Po víkendu jsem již vyjadřoval jasné pochybnosti nad tím, že rozpuštění sněmovny je nějakým obecným zájmem. Do večera pak bylo jasnější, že krajně nepříznivá varianta je realističtější, než se na první nedělní pohled zdálo.

Pro přehlednost ještě jednou popíši, co by se asi stalo, kdyby se v úterý sněmovna usnesla na návrhu rozpuštění.

1. Peripetie ústavní stížnosti na další volby

Po rozpuštění sněmovny by s pravděpodobnosti téměř 100% volby někdo napadl, v horším případě až po volbách. Minimálně by podání reálné stížnosti viselo nad celým obdobím voleb a znejisťovalo je. To by vyvolávalo stále nové vlny veřejných diskusí o tom, zda si politické strany počínaly korektně. Důsledkem by podle mě byl odklon voličů od obou velkých stran.

Ústavní soud by byl vystaven do "nemožné situace". Jeho váhy by měly stanovit, zda upřednostnit možnou společenskou nestabilitu (zrušení dalších voleb) nebo nedodržení pravidel právního státu v tom smyslu, o který usiloval a jehož některá pravidla definoval svým těsně předchozím nálezem (retroaktivita).

I kdyby soud volby povolil, volební výsledky by mohly nečekaně fluktuovat a tím překvapit obě velké strany. Povolební sestavování vlády by bylo velkou neznámou, schvalování rozpočtu rovněž.

Zemi by tedy čekaly nejméně 3-4 měsíce nestability a nejistot, politických, ale především hospodářských. V případě divného výsledku voleb by stav panoval ještě déle.

2. Úspěšná ústavní stížnost

V nejhorším případě by soud volby opět zrušil. Za sebe odhaduji možnost této varianty na 10% až 30%, podle toho, kdo by byl stěžovatelem (poslanci měli větší šanci, voliči menší), na jaké odborné úrovni a s jakými argumenty by byla formulována a též kdy by byla podána.

Ústavní soud disponuje pouze pravomocí rušit a jeho jednání závisí i na obsahu stížnosti. Soud nemůže právní skutečnosti konstituovat, proto nemůže ani zpětně pozitivně vytvořit mandát poslanců, nahradit svolání sněmovny atp., aby dostál požadavkům potřebné právní jistoty, která by proběhlými akty rozpuštění sněmovny byla narušena.

I pokud by se zrušení provedlo způsobem od samého počátku (ex-tunc, ÚS by k tomu musel být oprávněn od stěžovatele, nikoliv od napadeného), je pravděpodobné, že na činnost zpětně sešlé poslanecké sněmovny by začaly docházet další ústavní stížnosti nebo jiné návrhy. Důsledkem by byla buď Poslanecká sněmovna činná v právní nejistotě, nebo spíše nečinná rozpuštěná, zřejmě až do července 2010.

To by vedlo k znatelné společenské kritice. Představme si pochmurnou oslavu dvacátého výročí 17. listopadu za ústavní krize, bez sněmovny a s výhledem voleb až za 8 měsíců. Obě velké strany (možná i některé malé) by byly za naprosto neschopné, jejich lídři za ... Vyrojily by se úvahy na téma "plánu", který někdo v okamžiku jarního vyslovování nedůvěry vládě přeci jen měl. Nedůvěra kam se podíváš. Na scénu by se zřejmě dostaly nové politické subjekty. To by sice mohlo být přínosem české politiky, ale nijak zvlášť by jej to nezaručilo.

Země by byla 10 měsíců bez sněmovny, bez rozpočtu, bez kontroly vlády, bez schopnosti reagovat v plné ústavní formaci na vnitřní i vnější události.

3. Současná perspektiva

Ustoupení od rozpuštění čelí obou výše uvedeným marasmům, a proto je, aspoň zatím, vítám. Po jeho vyslovení nebylo možné je již vzít zpět, jakkoliv je korigovat. Přijme-li sněmovna slušný rozpočet, pak nechť na sobě strany provádí ústavní pokusy dle libosti.

Dokonce lze říci, že ze strany ČSSD se vůči zemi jedná o čin státotvorný. Nelze sice vyloučit, že strana byla vedená čistě pudem sebezáchovy, ale motivy nerozlišíme.

Přesto se mi toto jednání jeví jako odpovědnější než hraní politiky vabank. Hra nejde jen na vlastní účet politických stran.

Jistě mělo být možné vůči politickým partnerům dát změnu vůle najevo zdvořileji, a to včetně informování předsedy vlády. Zde pochopitelně chybí informace o tom, jak zákulisní jednání probíhala, jaký byl průběh a kvalita styků.

Je možné, že strany se navzájem podezřívají, že jednání protistrany je účelové prostě vždy. Možná nejsou již vůbec schopné rozeznat, když v postoji protistrany je racionální informace, využitelná nejen pro společné dobro, ale i ve prospěch adresáta.

Pokud tomu tak je, pak bude vzájemná komunikace problematická. Nejen prezident republiky vyzýval politické strany, aby mezi sebou nehloubily příkopy, ale i Ústavní soud toto děl během ústního jednání minulý čtvrtek. Vůbec nechápu, kde se mezi těmito ústavními instituty bere řevnivost, když v tomto souhlasí.

Ústava ČR optimisticky předpokládá, že se parlamentní strany shodnout aspoň nějak dokáží. Předpokládám to rovněž a doufám, že tím tento seriál skončil.

15.9. (úterý) Rozpuštěnou Sněmovnu již nelze obnovit!

14.9. (pondělí) Odpovědné je se nerozpustit!

11.9. (pátek) Demokratický patláma právní patláma stát

9.9. (středa) Co můžeme čekat od Ústavního soudu?

3.9. (čtvrtek) Do národního státu se narodí, ústavní je třeba si ustavit