28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Volby jsou za rohem

19.8.2013

Vybodněme se na "antizemanismus" a žabomyší války

Předčasné volby jsou (snad) přede dveřmi a politické strany mají jen pár týdnů na to urvat maximum z toho stále se zmenšujícího koláče možných voličů. Českým politickým rybníčkem, zvláště jeho pravým břehem, zmítají hádky, vzájemné obviňování ze zrady pravicových ideálů, hledání viníků a odhalování podrazáků, vymýšlení taktiky jak na Zemana a snaha postavit proti jedné ikonické obludnosti jinou ikonickou obludnost.

V konečném důsledku na tyto půtky doplácí jedině pravicová scéna. Nikdo jiný. Na levé straně probíhají namlouvací tanečky mezi sociálními demokraty a komunisty, alternativní levicová uskupení kolem Babiše a Okamury výlov voličů odstartovala dávno před tím, než se staly předčasné volby realitou, a obecně se tato strana spektra dá popsat slovy "Vždy připraven". Nějaké lehké neshody ve vedení ČSSD jsou naprosto marginální a v podstatě nezajímavé, protože snad jen naprostý naiva může stále považovat Bohuslava Sobotku za muže s politickou budoucností. Smířenost s osobou Miloše Zemana, snaha servilně se mu všemožně zavděčit a předem považovat SPOZ za budoucí blízké spolupracovníky se stává samozřejmostí a prakticky bezpracným způsobem, jak si udržet maximum současných voličů a získat sympatickou porci voličů dosud nerozhodnutých.

Ať se na to díváme z jakékoliv strany, levice je poslušně sešikována, poslušní voliči mohou již jen očekávat sady volebních lístků a my všichni můžeme očekávat sociální ráj na zemi, s ručením omezeným.

Pro pravicovou scénu se chystá pravděpodobně nezvratný osud v podobě slabé a ignorované opozice. Co ale proti tomu pravice dělá? Nic. Na straně jedné jsou tady jednotné šiky rudooranžové levice, prokládané naivními snílky z politických ‘eseróček‘ Ano, Úsvitu či Věcí veřejných, na straně druhé chaos.

Mám pár návrhů, které jsou možná naivní, nereálné a s největší pravděpodobností se nedostanou k těm, kterým jsou určeny, ale….

Pojďme se vybodnout na "antizemanismus".

Tuto politickou obludu si musíme vychutnat po celé její volební období, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Že je existence Miloše Zemana na hradě dokonalým neonormalizačním průšvihem, je jasné i bez neustálého vymezování se vůči němu. Veškeré snahy a diskuse o tom, jak je potřeba omezit pravomoci, jak je potřeba ho kočírovat, jsou zbytečné. Do konce existence současné většiny v parlamentu se nic takového nestihne, senát je již levicový, přes ten by žádné změny neprošly, je to marná snaha, plýtvání energií a časem, které by si pravice měla šetřit na dobu, kdy bude mít čtyři roky čas do dalších voleb.

Pojďme se vybodnout na vzájemné osočování se ze zpronevěření se pravicovým myšlenkám.

Ve stavu, kdy nikdo ani nedokázal definovat, co přesně ony myšlenky jsou, kdy díky politickým kompromisům se z volebních programů stávají jen bezcenné cáry papíru a kdy i na pravici stále častěji zaznívají populistická hesla, jde jen o trapné a nikam nevedoucí výměny názorů. Dávné ideály jsou dnes již překonané, činy představitelů ODS, Václava Klause nevyjímaje, mnohokrát popřely původní myšlenky a ani jedna strana se nemůže s čistým svědomím nazývat stranou pravicovou. ODS i TOP 09 by si měly ujasnit, co jsou vlastně ty "pravicové kořeny", ke kterým se hodlají navracet. Prozatím ten název je jako cosi mystického, o čem nikdo nemá ani potuchy, ale rád se jím ohání.

Pojďme se vybodnout na hledání spasitele v podobě bývalé a zaprášené ikony Václava Klause.

Jestli naopak něco dokáže odradit část voličů, je to právě osobnost expresidenta. Pravicovou scénu by měl ztělesňovat někdo, kdo bude spojovat, nikoliv rozdělovat. A to při vší úctě Václav Klaus neumí. Naopak množina jeho ctitelů a nekritických zbožňovatelů se v mnoha bodech setkává s množinou těch, kteří jsou pro spoustu voličů ztělesněním prohnilosti, zkaženosti a nevolitelnosti ODS. Specialistou je Boris Šťastný, kterého může brát vážně snad už jen jeho parta z Prahy 10 a který si právem, díky své lásce k zákazům a restrikcím, vysloužil pověst páté kolony socialistů v ODS. Jeho nekritické zbožňování Václava Klause nabývá místy komických poloh a reakcí bývá často udivené "proboha, jen to ne".

Pojďme se vybodnout na recyklaci stále těch samých, dávno provařených obličejů.

Posledních pár let ODS nedokázala nabídnout nějakou novou politickou osobnost. Ani TOP 09 nedokázala nabídnout nic jiného než staré tváře v novém obalu. Snad jen s trochu pestřejší omáčkou komparsistů okolo. Co jsem lehce nahlédl pod pokličku ODS na nižších úrovních, stav tam často odpovídá tomu, co strana předvádí na úrovních nejvyšších. Jde o zapouzdřený organismus, který se bojí mezi sebe pustit kohokoliv nového, kdo by pozměnil staré zvyky, staré pořádky a, nedej bože, s sebou nesl jiný názor. Přitom zdroje stále jsou a fungují. Stačí se podívat na Ústecký kraj a Radima Holečka, chvilku si povídat s tamními mladými konzervativci nebo se dát do řeči s Vladanem Krásným z Brna. Mezi takovými lidmi by se mělo hledat. V ODS jsou lidé nezatížení dogmaty, demagogií, používající vlastní rozum a nejsou odstřižení od reality, jako to předvádí zástup apoštolů kolem vedení strany. Jen se o nich neví a jejich snahy se probourat do míst, kde by měli šanci stranu ovlivňovat, se setkávají s hromadou klacků pod nohama. Místo nich si užíváme lidí s podivnou politickou minulostí a vazbami, jako je Boris Šťastný, Pavel Bém či Martin Kuba. A potom se divíme, když někdo s jejich výchovou provede podobnou prasárnu jako Úlehla s Florianem. Zrovna tak TOP 09 disponuje poměrně slušnou řadou mladých idealistů, kteří dokáží správně pojmenovat roli strany v české politice a disponují otevřenou myslí a bystrým rozumem. Místo nich ale TOP 09 nabízí opět prapodivné existence, jako je František Laudát nebo Jaromír Drábek, u kterých se důvěra voličů setkává často s odporem. Obě strany mají víc než dostatek informací o vztahu veřejnosti k jejím čelním představitelům, často se od obou ozývá kritika směrem k vlastní straně, ale slovy to začne a slovy skončí. Stejní lidé zkrátka dělají stejné chyby a těžko mění své zvyky a vazby. Oběma stranám by radikální výměna lidí v čele jen prospěla.

Pojďme se vybodnout na vzájemné osočování a hádky.

Nic netříští současnou pravici jako konkurenční boj a hraní si na svaté. Obě nejsilnější pravicové strany mají na hlavě hroudy másla. Jedna dala světu Béma, Richtera, Oulického, krmila Janouška s Rittigem, druhá Hanákovou, Bessera, Hudečka nebo Drábka. Jedna zanechala hlubokou brázdu v předražených zakázkách, druhá v naprostém neumětelství a diletantství. Obě strany dohromady se ohánějí pravicí, ale výsledkem jejich činnosti v poslední době byly kroky, které by jí kdejaká socialistická vláda mohla závidět. Obě strany, ač silné, nedokázaly ukočírovat největší problém soudobé české politiky, Bártovy Věci veřejné. Namísto hádek, vzájemného poměřování si pindíků a neustálého boje o kompetence a vliv, který ztrácejí mezi prsty, by měly obě strany překousnout hořkou pilulku, jejich členové by se měli přestat vzájemně nad sebe povyšovat, protože nikdo z nich nemá být na co hrdý.

Pojďme brát tu politiku konečně vážně.

Nastala smutná doba, kdy politici jsou obecně opovrhovanými lidmi, kdy ti, které politika ještě zajímá, začínají být bráni jako výstřední blázni a kdy samo slovo politika se stává synonymem zlodějen, lumpáren a podrazů všeho druhu. Ti, kteří by měli tuto zemi řídit, se stávají vysmívanými a nedůvěryhodnými personami. A zatímco politici z levé strany, nosící stejná stigmata prospěchářů, zlodějů či zkorumpovanců, jsou svými voliči vnímáni div ne jako Jánošíci, politici z pravé strany jsou vnímáni jako obtížný hmyz, který nedokáže nic jiného než škodit. Před každými volbami se zjeví hromada slibů, ale splněné nebo nepokažené se dají spočítat na prstech jedné ruky. Po současných představitelích pravicových stran zůstává jen pachuť a odhodlání "jim to příště nehodit".

Zkusme proto začít brát politiku vážně, bez vysmívání a s trochou důvěry v ty, kteří dostanou mandát. Ovšem před jakoukoliv vážností je nutné, aby samy politické strany dokázaly sebekriticky uznat své vlastní chyby, vyvodit z nich závěry a hlavně je napravit. Samozřejmě že ne dalšími slovy, ale činy. Je proto nutné, aby ve stranách, napříč všemi úrovněmi, došlo k výměně starých, mnoho let neměnných funkcionářů, kteří se zkrátka neosvědčili, aby k sobě dokázaly obě strany nalézt cestu a domluvit se na definici pravicových principů a zavázaly se, že jejich plnění budou prosazovat a ne že kolem sebe budou rozhazovat jedno socialistické gesto za druhým. Pokračováním současného trendu dělají radost jedině levici.

Totéž platí pro příznivce minoritních pravicových stran, jako jsou například Svobodní, případně lidé sdružení kolem bývalé hradní posádky. Jejich neustálé útočení na ostatní pravicové strany zvyšuje pouze míru naštvanosti, ale je naprosto nekonstruktivní a už dávno překonalo hranici trapné a ublížené umanutosti. Je velkým paradoxem, jak podobní "pravičáci" ochotně a s jistotou zvládají umetat levicové scéně cestičky.

Levice jde do brzkých voleb jednotně. Dovede se podobně smluvit i pravice? Pokud ne, čeká nás mnoho let socialismu, které budou splácet ještě naše vnoučata. A když už nic jiného, představa sluníčkového Zdenka Škromacha na ministerstvu by mohla být dostatečnou motivací pro změnu.

www.zpravyzprava.cz