V záplavě rozhořčených komentářů o „kupčení s hlasy volitelů“, které rozvířil mail člena vlády Cyrila Svobody, který se v něm vyznává ze svých motivů, proč bude volit současného prezidenta Václava Klause na dalších pět let, je potřeba zcela jasně a nedvojsmyslně konstatovat, že ve volbě prezidenta mohou hrát roli argumenty velmi ušlechtilé i argumenty velmi přízemní.

Jestliže na misku přízemních a navíc velmi pragmatických argumentů dáme například postoj Cyrila Svobody, můžeme na tu samou misku dát i celou argumentaci ČSSD a Paroubka zvláště. Vždyť právě ČSSD s Paroubkem v čele neříká už měsíce nic jiného, že je na místo prezidenta potřeba zvolit KOHOKOLIV jiného než současného prezidenta. A právě tato argumentace vynesla na výsluní hledání bájného antiklause. Zcela přízemní je rovněž argumentace komunistů, zvláště soudruha Dolejše. V prvním kole první volby je potřeba volit Švejnara, protože jinak by Švejnar nepostoupil do druhého kola první volby a prezidentem by byl s jistotou zvolen Klaus. Dolejš i další čelní komunisté by nejraději viděli takový výsledek, který by vedl k nezvolení prezidenta v první volbě tak, aby mohl být postaven „nový“ kandidát, který by vyhovoval komunistickému vkusu a gustu.

Jak připomněla rekapitulace pěti prezidentských let Klause na TV Nova, byl to ostatně sám Paroubek, který v tak zvaném povolebním patu po volbách 2006 nabízel Klausovi výměnný obchod. Za jmenování premiérem při druhém pokusu o sestavení vlády byl Paroubek ochoten přislíbit Klausovi jeho znovuzvolení na druhé funkční období ze strany ČSSD.

Ti, kdo tak rádi hovoří o „kupčení“ a politických kšeftech obecně, mají jako hlavní argument v poslední době například již zmíněné církevní restituce. Protože je Česko navíc nejvíce sekularizovaný stát v rámci EU, dopadá tato argumentace na velmi úrodnou půdu, protože nevraživost až nenávist vůči církvím je v naší společnosti velmi rozšířená. Faktem je, že církevní majetek zablokovaný v rámci restitucí je problém. Vláda ČSSD měla v letech 1998 až 2006 dostatek času k tomu, aby tento problém smetla ze stolu. Nebyla však, jak se eufemisticky říká, „politická vůle“ a ČSSD tento problém neřešila. Proto se problému ujala až vláda Mirka Topolánka. Věcný návrh zákona na vyrovnání s církvemi byl vládou schválen, a to i ministry za zelené, kteří obecně plédují za zvolení Švejnara. Vidím to proto tak, že schválení principu restitucí církevního majetku může být ze strany ODS výborný tah, který může alespoň některé lidovce přimět k volbě Václava Klause - jak ukazuje příklad Cyrila Svobody. Vždyť v politice jde velmi často i o dohody formálně neuzavřené, které ale testují „obyčejnou“ politickou inteligenci jak partnerů tak oponentů.

V pozadí každé volby, prezidentskou nevyjímaje, jsou proto vždy kromě cílů veskrze ušlechtilých i cíle méně ušlechtilé či dokonce velmi odpudivé. Nepřímá volba prezidenta vyžaduje používání metod, které dokáží přesvědčit volitele, tj. členy zákonodárného sboru. Velmi odpudivou je například prosazování metody veřejné volby prezidenta, která má volitele donutit hlasovat podle direktivy vedení poslaneckých klubů nebo parlamentních stran. A zcela zavrženíhodný je bezesporu motiv Paroubkovy levicové ČSSD porazit pravicového Klause v mnoha ohledech pravicovějším či liberálnějším Švejnarem. Pochopíme-li ale, že se v této prezidentské volbě rozhoduje i o výsledku letošních krajských a senátních voleb a v neposlední řadě o vládě, která vzejde z voleb v roce 2010, pochopíme i obstrukce či vábení spojovaná s letošní volbou prezidenta. Porážka Švejnara by tak byla porážkou celé české komunistické a socialistické levice, která nebyla schopna postavit proti Klausovi věrohodného levicového kandidáta. To, že Švejnar tuto svou zástupnou roli přijal, svědčí o jeho velké politické „pružnosti“ i nezralosti.