Zjištění, že se popularita Václava Klause propadla pod padesát procent, což je nejméně od jeho nástupu na Pražský hrad, vzbudila pochopitelnou pozornost médií. Přesto se dá informace společnosti STEM odbýt připomenutím, že tento výsledek není pro prezidenta na konci druhého volebního období ničím výjimečným. Václav Havel byl na tom stejně.

Pád preferencí Věcí veřejných pod pět procent byl rovněž rozsáhle komentován, ale ani v tomto případě o nic tak výjimečného nejde. Sice jsme ještě nezažili, že se zbrusu nová strana s deseti procenty voličských hlasů dostane do vlády a že během roku přijde o dvě třetiny příznivců, ovšem v zemích, kde zkušenosti s novými stranami mají, by je tento efekt ani v nejmenším nepřekvapil.

Ovšem jednomu zjištění společnosti STEM se pozornost nevěnuje, i když je něčím opravdu neobvyklým. Mezi deset nejoblíbenějších politiků se poprvé od roku 1990, kdy se konají průzkumy, dostal člen komunistické strany. Pozice devátého nejpopulárnějšího politika nemusí být přímo pochvalou předsedy Vojtěcha Filipa, ale strany jako takové, protože se do průzkumu žádný jiný komunista nedostal.

Žebříček popularity je z pohledu vládní pravice opravdu tristní. Čtyři z pěti prvních míst obsadilo skoro kompletní vedení sociálních demokratů, tedy Bohuslav Sobotka se svými místopředsedy. Zdeněk Škromach je osmý a žádný další levicový politik už není v tabulce uveden.

Mezi prominentní sociální demokraty se dokázali vklínit jen tři lidé: předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová na čtvrtém místě, šestý je ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a sedmý jeho kolega ze spravedlnosti Jiří Pospíšil.

Pokud by se do průzkumu zařadil i prezident Klaus, dostal by se před předsedkyni sněmovny Němcovou.

Z průzkumu je ovšem vidět, že důvodem triumfu levice nejsou skvělé výkony jejích politiků. Zpravidla mají stejnou úroveň popularity, jako měli před rokem či dvěma lety. Výjimkou je v tomto směru jen nová hvězda politického nebe Jiří Dienstbier. Rozhodující je fakt, že se propadá popularita pravicových politiků. Ztrácejí všichni a dobrá pozice Němcové, Schwarzenberga a Pospíšila je dána tím, že přišli za poslední rok jen o deset procent. Kalousek, Nečas, Bárta a Vondra přišli o dvacet procent, John dokonce o čtyřicet, ostatní dosud neměli co ztratit. Jenom ministr zdravotnictví Leoš Heger získal po nástupu do velké politiky třicetiprocentní podporu, těsně pod ní je nový ministr vnitra Jan Kubice.

Vojtěch Filip si tedy drží svůj standard. Úpadek všeobecné důvěry se ho nedotkl, protože je v opozici. Právě proto je v popularitě tak vysoko.

Zmíněné tvrzení ale není úplně pravda. Za poslední rok důvěra ve vůdce komunistů přece jen roste, i když to není žádná sláva. Přesto Filipovi věří víc než třetina Čechů, což je dvacet let po pádu komunismu fenomén, který se nedá vysvětlit jenom nostalgií starší generace.

Ve společnosti očividně rostou extrémní nálady, což také není úplná novinka. Rostly před rokem 1998, kdy byly významnou součástí politické scény strany jako republikáni nebo důchodci a kdy vyznával radikální levicovou rétoriku Miloš Zeman.

Na extrémní názory sázel v roce 2002 také předseda ODS Klaus, který varoval před Evropou, ze které nám hrozí sudetské nebezpečí. Právě rok 2002 je při výkladu současné situace inspirativní. Klaus odradil část voličů ODS a nové tím nezískal. Vyšší podporu ovšem získala KSČM Miroslava Grebeníčka, která před nebezpečnými sudeťáky varovala rovněž. A lidé z pohraničí věřili mnohem spíše komunistům, že je před německou hrozbou ochrání.

Také v posledních letech vyznává Klaus značně extrémní názory. Průběžně kritizuje Evropskou unii, a dostává se tak mezi evropskými politiky do izolace. V tom ho následuje i premiér Petr Nečas. Uvnitř ODS se navíc profilují politici s významnými protiromskými názory i aktivitami. Na voliče s extrémními názory ale ještě víc zabrala strana Věci veřejné, jejíž populistické tažení proti korupčníkům a těm, kdo zneužívají sociální dávky, uspělo v minulých volbách.

Dnes ovšem dochází k obratu podobnému jako v roce 2002. Když chci být proti Evropské unii, korupčním boháčům a Romům, tak bych měl raději volit komunisty, kteří si přece se všemi zmíněnými potížisty věděli před listopadem 1989 rady.

Zdá se tedy, že česká politika přece jen zůstává ve svých mantinelech. Pravice ztrácí natolik důvěru, že tím roste popularita komunistů. Až se komunisté dostanou k nějakým dvaceti procentům, pak se to lidem přestane líbit a opět se vrátí k pravici, pro níž patří antikomunismus ke standardnímu vybavení.

Dalo by se možná říct: dobře, že ty komunisty máme. Nejsou totiž tak nebezpeční, jako nějaký opravdu razantní extremista typu Geerta Wilderse v Holandsku.

Přesto je tady jedno nové riziko. Jak signalizuje pozice Vojtěcha Filipa mezi deseti nejpopulárnějšími politiky, propad důvěry v pravici je mimořádně hluboký. Nemáme proto žádnou záruku, že politika nepřekročí své tradiční mantinely. Nespokojenost s vládou se může ještě prohloubit a pak obliba komunistů ještě poroste, případně se objeví nové extrémní strany na levé straně spektra, anebo prostě jen s levicovou rétorikou. Jejich potenciální vůdci tu jsou k dispozici a nikdy neměli tak velký prostor, aby se prosadili.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6