Jiří Paroubek milostivě dovolí poslancům ČSSD hlasovat pro vládou navržené prodloužení vojenských misí. Děje se tak přes nezájem koalice vyhandlovat působení českých vojáků v zahraničí za zrušení poplatků. Ba co hůř, socialistický ústupek přichází v momentu, kdy nová ministryně zdravotnictví oznámila záměr pokračovat v reformách odvolaného Tomáše Julínka.

Nasnadě je tedy otázky, proč se vedení sociální demokracie odhodlalo k činu, který nemůže být vykládán jinak než jako kapitulace.

Při základní orientaci v myšlenkových pochodech levicových šíbrů připadají v úvahu pouze dva důvody.

ČSSD neustála mezinárodní tlak. Severoatlantická aliance si je vědoma důležitosti úkolů, jež den co den plní armády jejích členských států v Afghánistánu a na úspěch proti tálibánským válečníkům vsadila svou prestiž. Dalo se proto očekávat, že tuzemské čachry opozičních chvastounů nepřijme se založenýma rukama. Zásadní úlohu v prolomení Paroubkovy zatvrzelosti dost možná sehrály sociálnědemokratické centrály v západní Evropě, které jsou mnohdy zastoupené v exekutivách vnímajících závazky vůči NATO do té míry vážně, že na ně rezignovat kvůli čecháčkovskému provincialismu nehodlají.

Mimo síly pronikající zvenčí mohla postoj ČSSD standardizovat zběžná studie obliby u veřejnosti, dokazující, že se průměrný občan (o jiného dnes socialisté nestojí) o obranu nezajímá, a tudíž je mu lhostejné, zda jeho armáda zůstává doma v kasárnách nebo slouží kdesi za humny.

Z celé kauzy přesto zbude pachuť, která by neměla být zapomenuta. Pachuť pramenící z nezkrotné sebestřednosti dávající všanc obecná pravidla pro jeden jediný účel – moc.

Člen strany Liberálové.cz, zástupce ředitele Institutu Karla Havlíčka Borovského