Jedním ze základních předpokladů efektivní správy demokratického státu je nezpochybnitelná platnost jeho právního řádu a vysoká politická kultura založená na dobrovolném respektování dohodnutých pravidel všemi hráči. Obrana neprolomitelnosti právního řádu patří k základním úkolům státní správy. Silný stát nepřipustí, aby řádně přijaté zásady jeho fungování byly narušovány ať již přímo nebo jejich obcházením. Pokud jejich narušování strpí, začne postupně selhávat ve všech oblastech své působnosti, protože nebude mít sílu udržet státní stroj v bezporuchovém chodu. Nejhorší situace pak nastane, když umožní, aby jeho instituty zneužily nedemokratické síly k prosazování svých partikulárních zájmů bez ohledu na přijaté právní principy. Stát se začne vyvíjet buď směrem k anarchii, nebo naopak k diktatuře. Příkladů z moderních dějin máme dost: bolševici v Rusku, nacisté v Německu i komunisté v Československu využili demokratických institutů slabých států, aby je ovládli a zlikvidovali demokracii.

Současný vnitropolitický vývoj naznačuje, že politika sociální demokracie jako hlavní opoziční síly stále výrazněji směřuje k zneužívání institutů demokratického státu a pravidel jejich fungování k bezohlednému boji o moc pro moc samu. Od blokování povolebních jednání o ustavení vlády s cílem vrátit Jiřího N. Paroubka do Strakovy akademie bez ohledu na volební porážku se postupně dopracovala až k podvracení státu krajskými samosprávami rušením uzákoněného vybírání poplatků ve zdravotnictví.

Připouštím, že zavedení poplatků bylo nepopulárním opatřením, v detailech nedomyšleným. Jejich užitečnost a nezbytnost zavedení si netroufám posuzovat. Podstatné ale je, že bylo řádně uzákoněno a jediný přípustný způsob jeho odstranění je pouze zrušení zákonem. Touto nesnadnou cestou se bohužel pustili pouze komunisté, zatímco sociální demokraté se rozhodli rozvrátit uzákoněný systém zastavením výběru poplatků od pacientů v zařízeních, ovládaných krajskými samosprávami. Populisticky prohlašují, že tak činí pro dobro občanů, jimž odbouráním poplatků ulehčí zvládnutí dopadů ekonomické krize.

Ve skutečnosti si za peníze daňových poplatníků kupují oblibu voličů, poškozujíce ekonomické zájmy krajů: peníze, jimiž zdravotnickým zařízením nahrazují výpadek příjmů z poplatků, netisknou z recyklovaného papíru v tiskárně, ale odebírají jiným kapitolám rozpočtu, navíc musí vracet do systému více peněz, než z něho odebrali, protože vyvolali přídatné administrativní výlohy. Jde o zpronevěru veřejných prostředků dosud nevídaných rozměrů. Jako bonus porušují pravidla volné soutěže ekonomických subjektů se všemi nepříznivými důsledky pro pacienty, jimž údajně chtějí přilepšit.

Stát, spravovaný vládní koalicí, se ukázal nezpůsobilým tento otevřený útok na veřejný pořádek zastavit. Hlavní, nikoli jedinou příčinou jeho nemohoucnosti byla přímo loudavá reakce stran vládní koalice na centrální úrovni na těžkou porážku v krajských a senátních volbách. V době, kdy se sociální demokraté chopili moci v krajích a zahájili útok na poplatky, se Mirek Topolánek teprve váhavě rozmýšlel, zda a jaké změny provede ve vládě. Osud ministra zdravotnictví byl dlouhodobě nejistý. Na vymýšlení opatření proti socialistické anarchii neměl nikdo čas.

Akceschopnost koaliční vlády klesla na nulu. Situace připomíná vývoj v únoru r. 1948, kdy proti přímočaré brutalitě dobře zorganizovaných komunistů stály bezstarostné občanské strany spoléhající se na nemocného prezidenta. Podobnost s Únorem 1948 jde ale ještě dále: komunisté by tehdy nedokázali tak dokonale upevnit svou moc, kdyby je nezačaly podporovat statisíce příslušníků nekomunistických stran, z existenčních důvodů přistupujících na kolaboraci.

Něco podobného a možná ještě absurdnějšího se děje dnes na úrovni krajů: představitelé stran vládní koalice ve snaze o udržení postavení v krajských samosprávách uzavírají koaliční dohody směřující přímo a nezakrytě proti vládní politice. Možná se stejně jako kdysi národněsocialističtí předáci utěšují, že svou přítomností v krajských samosprávách aspoň trochu brání sociálním demokratům v zneužívání moci, proto se smí chovat hanebně. Ve skutečnosti nezabrání ničemu, pouze se tak omlouvají ve vlastních očích za to, že berou platy za věci, které by neměli dělat.

Integrační úloha státu byla značně oslabena a jeho vnitřní rozklad pokračuje před očima bezmocných občanů, kteří z vlastních kapes nedobrovolně platí politickou reprezentaci za její nepřístojnosti. Hle, jak slabá může být demokracie, přestane-li smečka nezřízeně mocichtivých ctižádostivců dbát pravidel demokratického právního státu, aby na sebe strhla moc, a není zde nikdo, kdo by jí dokázal čelit.