Za současnou prohlubující se vládní krizí lze bezprostředně vidět V. Tlustého a jeho útoky proti M. Topolánkovi. Od samého počátku si ale premiér namixoval smrtelný politický koktejl založený na nápadu, k němuž se zuřivě hlásí právě V. Tlustý, tedy na rovné dani. S příměsí Kalouskových úprav plus Julínkových a Nečasových více či méně potřebných, avšak značně nepopulárních reforem tak vzniká od samého počátku třaskavá a politicky nebezpečná látka.

Hlavním důsledkem zavedené rovné daně totiž není proklamované zjednodušení daňového systému, ani snížení celkového daňového zatížení, ale zejména razantní redukce zdanění osob z nejvyššími příjmy. V kombinaci se zdravotním a sociálním pojištěním, jehož základ byl omezen na čtyřnásobek průměrné mzdy, tedy na cca 86 000 měsíčně, tak vzniká z hlediska celkové daňové zátěže systém mimořádně degresivní. Zatímco poplatníci se středními a vyššími příjmy až do čtyřnásobku průměrné mzdy jsou zatížení odvody v celkové výši cca 33% z hrubé mzdy plus dalších 35% na straně zaměstnavatele, příjmy nad čtyřnásobek průměru jsou zatíženy pouze 15% zdaněním bez dalších odvodů na straně zaměstnavatele. Vzniká tak ve světě dosti ojedinělý degresivní systém v němž vysoké příjmy jsou zdaněny sazbou téměř o 20% nižší než příjmy ve středním daňovém pásmu.

Rozumný pravicový ekonom takovýto systém nepodpoří, protože odporuje mimo jiné učebnicovému klasickému principu vertikální daňové spravedlnosti, tedy principu podle nějž mají lidé s vyššími příjmy platit vyšší daně a to i relativně, nebo jinými slovy nejvíce zdaněny mají být příjmy, které jsou opravdu disponibilní, tedy nejvyšší příjmová pásma. Přesněji řečeno rovná daň je i z pohledu konzervativních ekonomů kontroverzním návrhem, jehož prosazení stojí mnoho politické energie na úkor jiných důležitějších priorit. Mimo jiné proto nebyl princip rovné daně, již dlouho rozebíraný některými teoretickými ekonomy, zaveden žádnou vládou vyspělé Evropy nebo Spojených států. Zavedením rovné daně, která výrazně snížila zdanění nejvyšších vrstev a sotva pomohla či mírně zvýšila zdanění vrstvy střední, v kombinaci se zdravotními a sociálními reformami byl v naší společnosti narušen sociální smír, vznikl pocit nespravedlnosti až rozhořčení, který žene odbory, učitele a další podhodnocené profese včetně řadových umělců do mocných protestů.

Mirek Topolánek by tedy býval udělal lépe, kdyby do vlády nebral ani Tlustého, ani jeho rovnou daň. Zavedení stropu pro sociální a zdravotní pojištění, postupné, ale opravdové zjednodušování daňových zákonů a mírné snižování daňové zátěže v mezích možného by bylo rozhodně užitečnější a z hlediska veřejné podpory určitě méně nákladné. Co však M. Topolánkovi na druhou stranu zbývalo, když rovná daň byla vlajkovou lodí volebního programu jeho rodné ODS? Nyní bohužel hrozí, že tato pseudopravicová reforma v podobě Tlustého rovné daně se střihem M. Kalouska zdiskredituje pravicovou politiku na řadu další let.

Autor přednáší na Fakultě financí VŠE