Vlády se snaží prosazovat svou politiku pomocí stále detailnější kontroly. Složitost procesu vládnutí se tak stále zvyšuje, ale jeho výsledky se nezlepšují. Dokonce se zdá, že politické a ekonomické krize současnosti jsou důsledkem metod, s jejichž pomocí se politici snaží zavádět pořádek. Jak na to reagovat?
Hledání pořádku
Co se může pokazit, to se pokazí. Známý Murphyho zákon zní sice jako vtipný postřeh o smůle a o zlomyslnosti věcí, ale má mnohem závažnější pozadí. Je „zlidovělou“ verzí druhé věty termodynamiky, která říká, že všechno nezadržitelně tíhne k chaosu. V praxi to znamená, že také lidmi vytvořené organizace jdou do kolen pod tlakem nepředvídaných zvratů, obtíží a nezdarů.
Jak v přírodě, tak v lidských společnostech převládá tendence k dezorganizaci. Proti dotírajícímu zmatku se lidé od nepaměti brání tím, že utvářejí své okolí. Nejtypičtějším výrazem snahy zavést do živelnosti světa pořádek je politika. Ať v diktaturách, či v demokraciích – obecným cílem politiky je přežití státu a hlavním měřítkem úspěšnosti vládnutí je tedy rovnovážný vývoj a stabilita celku.
Každá vláda chce sice zorganizovat společnost podle odlišné představy pořádku, ale všechny se snaží najít a vymýtit náhody, zvraty a výjimky. Hradbami proti vytrvale dotírajícím předvojům zmatku mají být co nejpodrobnější zákony a předpisy. A přesto přijde další příbojová vlna chaosu a přinese nové obtíže, neúspěchy, krize a rozpad.
Takže zbývá pouze smířit se s vlastní bezmocí? Nikoliv. Dosavadní evoluční úspěch lidstva je spjat s vytrvalou snahou vzepřít se proti zmatku. V posledních dekádách však přibývají obtíže s účinností metod, které k tomu používáme. A tak se ptám, je-li dosavadní přístup k politice opravdu jediný možný.
My vám to spočítáme
Od nepaměti se lidé snaží sbírat poznatky a zavést s jejich pomocí do světa pořádek. Dnes si opravdu nemůžeme stěžovat na nedostatek vědění o stavu společnosti a jejím řízení. Ale jak to, že nejsme úspěšnější? Informační společnost produkuje příval poznatků dožadujících se pozornosti a uplatnění, aniž by byla prokázána jejich kvalita. V záplavě zbytečností sice najdeme i drobty pravdy, ale převládají domněnky, názory, manipulace, provokace a nesmysly. Tato podezřele zbarvená informační kaše klokotá stejnými komunikačními kanály a vzniká tak dojem rovnocennosti všech poznatků. Přetlak informací je ještě posílen dětinskou vírou, že nové poznatky jsou automaticky správnější než staré.
A co takhle tvrdá data? „Stát uřídíte, když máte čísla,“ řekl nedávno jeden vysoký český úředník. Předpoklad spočitatelnosti společenských procesů je z hlediska vládnoucích vrstev logický, ale přesto mylný. Ano, číselné údaje sice vytvářejí dojem přehlednosti a tím i zvládnutelnosti, ale nezobrazují ani zdaleka celou skutečnost. Velká část společenských jevů má kvalitativní povahu, a je tudíž nespočitatelná. Četné krize v posledních letech dokazují, že přes čísla stát neuřídíte, ale většina politiků stejně myslí jako účetní s totalitárními choutkami.
Po zániku ideologických vizí rovnostářské a konzervativní společnosti podstrčili politici voličům iluzi profesionálně řízené společnosti. Moc však chtějí proto, aby společnost ovládali, nikoliv aby jí vládli. V čem je rozdíl? Ovládat znamená vymýtit náhody, zvraty a výjimky – normovat životy lidí. Vyzbrojení politickou korektností a s odvoláním na ochranu životního prostředí, rovnost nesrovnatelných, solidaritu mezi národy, péčí o zdraví apod. směřují k diktatuře; vědomě nebo nevědomě, rychleji či pomaleji. Občané chtějí od vlády blahobyt a bezpečnost, ale místo toho dostanou paternalismus a nádavkem jednu krizi za druhou.
Složité nevyřešíte složitě
Nepředvídatelnost je lidmi vnímána jako složitost, kterou se dosud snaží zkrotit na stejné úrovni a stejnými prostředky. Pomocí složitých mechanismů se pokoušejí vytvořit pořádek, tedy zvýšit závislost mezi záměrem a výsledkem jednání.
Dosud nejúčinnějším nástrojem k dosahování pořádku byla dělba práce a specializace. V hospodářství tato metoda slavila obrovské úspěchy a prosadila se i ve zbytku společnosti. Hospodářské krize posledních let však naznačují, že se rezervy zlepšování výsledků pomocí dělby práce vyčerpaly. Podobný vývoj můžeme sledovat i v politice. Také vládnutí se opírá o dělbu práce. Zástupy politiků, specialistů a úředníků nepřetržitě produkují a zdokonalují pravidla a kontrolují jejich dodržování.
Složitost procesu řízení se tak zvyšuje, ale jeho výsledky se nezlepšují. Dokonce se zdá, že politické a ekonomické krize současnosti jsou nejenom dokladem toho, že všechno neodvratně tíhne k chaosu, ale také nežádoucí „přidanou hodnotou“ chybných metod zavádění pořádku; vlády se „úspěšně proorganizují“ k ještě většímu chaosu. V dosavadní metodě vládnutí ja naprogramován její neúspěch.
To, že se politici snaží odpovídat na složitost složitostí, tedy zřejmě není nejúčelnější metoda. Co z toho plyne pro každodenní politiku? Když nějaké řešení nefunguje, zřejmě není přiměřené povaze problému. V současné politice to znamená, že obtíže při řízení společnosti souvisí také s tím, že politici přeceňují svou schopnost vytvořit pořádek a nastolují tudíž přehnaně ctižádostivé cíle.
Zdá se, že dosavadní způsob vládnutí dosáhl hranice své účinnosti a selhává. Kyvadlo dějin se obrací od detailního ke strategickému řízení. Co to znamená? Když nemůžeme odvozovat správnost řešení od množství nalezeného vědění a detailnosti kontroly procesů, hledejme „o patro výše“ a snažme se objevit a ovlivnit jenom to nejdůležitější.
Na čem záleží
Pablo Picasso nakreslil v roce 1954 sérii jedenácti obrazů býka. Od prvního do jedenáctého je možné sledovat, jak umělec hledá to podstatné, cosi jako „býkovitost“. Jeho současník An-toine de Saint-Exupéry se zabýval podobnou otázkou a našel tuto odpověď: „Dokonalost nevznikne tehdy, když se již nedá nic přidat, nýbrž tehdy, když již nelze nic odebrat.“
Je pozoruhodné, že v malířství, architektuře a v literatuře, tedy v oblastech, kde nejde o politickou nebo ekonomickou moc, posiluje tendence k hledání toho, co je skutečně podstatné. Inspiraci nabízí také slavná Ockhamova břitva, Paretovo pravidlo, princip KiSS či Gladwellův „bod zlomu“.
Každá další krize překombinovaných politických a ekonomických systémů je vlastně spontánní zjednodušení struktur, jejich organizace a řízení; byť i jen ex post se v krizi ukazuje, na čem skutečně záleží. Když se tedy každá vláda, ve světle těchto zkušeností, zamyslí nad svými plány předem, pochopí, že každý sociální proces obsahuje jen velmi málo velmi vlivných a velmi mnoho spíše bezvýznamných proměnných. Ano, všechno sice souvisí se vším, ale většinou jenom velmi volně. Jen málokteré proměnné stojí za to, abychom do jejich ovlivňování investovali své omezené síly.
Potřebujeme jednodušší politiku
Je-li pořádek definován jako vysoká pravděpodobnost toho, že příčina má plánovaný důsledek, tak jej bohužel musíme považovat za těžce vybojovanou a dočasnou výjimku v rozháraném světě. Proto potřebujeme zásadní změnu ve vnímání, úlohy, metod a možností politiky. Vědomí nevyhnutelné nedokonalosti a dočasnosti pořádku by mělo mít pro pojetí vládnutí několik logických důsledků.
1. Když tedy všechno nezadržitelně tíhne ke zmatku, měla by se politika vzdát beznadějné snahy o dokonalé řízení a plně se soustředit na vytváření zón pořádku a vyvažování poryvů chaosu. Vlády by proto měly zmenšit prostor, který chtějí kontrolovat, a počet proměnných, které chtějí ovlivňovat.
2. Vládnout znamená zabývat se tím, co je důležité pro všechny, ale nesnažit se přitom řídit úplně všechno. Politici by měli určovat rámec a nejdůležitější proměnné v jednotlivých oblastech, ale nesnažit se kontrolovat veškeré dění uvnitř tohoto rámce.
3. Především je však nutné radikálně snížit vysokou redundanci dosavadního způsobu vládnutí. To znamená nejprve zmrazit nárůst počtu právních norem a od nich odvozených organizací. A nejenom to. Je nutně třeba zredukovat počet kontrolních funkcí a institucí. To znamená zjednodušit příliš komplikovanou organizaci a pravidla vládnutí a bez náhrady zrušit ta, která zjednodušit nelze.
4. A konečně znamená jednodušší politika i odvahu rozpoznat nedosažitelné, strpět neovlivnitelné a soustředit své vždy omezené síly pouze na nejdůležitější a zároveň nejpravděpodobněji uskutečnitelné cíle.
„Co se může pokazit, to se pokazí.“ Ve světě, který nezadržitelně tíhne ke zmatku, patří budoucnost v horším, ale zatím pravděpodobnějším případě diktátorům, kteří utlačují buď ve jménu dobra, nebo zla. V lepším případě patří budoucnost těm, kteří pochopí, že smyslem vládnutí není společnost ovládat, nýbrž podporovat její stabilitu a vyvážený rozvoj. O tom, kdo se prosadí, se rozhoduje právě teď.
Rozšířený text psaný pro MF Dnes
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk