Námluvy ANO a ČSSD pokračují, sociální demokraté chtějí zachraňovat preference

Vyjednávání o vládě přece jen patrně spějí k nějakému výsledku. Sedmého dubna budou sociální demokraté ve druhém dílu svého sjezdu rozhodovat, zda vstoupí do vládního svazku s Andrejem Babišem a hnutím ANO. A pakliže na něj sjezd kývne, dané rozhodnutí se ještě předloží ke schválení členské základně ve vnitrostranickém referendu. Ve stejný den se pak hodlají definitivně rozhodnout i komunisté – zda novou vládu podpoří nepřímo v parlamentu.

Menšinová koaliční vláda s podporou KSČM se však v české polistopadové politice nerýsuje poprvé. Něco podobného bylo na spadnutí v létě 2006, kdy měla patový povolební stav prolomit kombinace ČSSD plus KDU-ČSL, podpořená v parlamentu právě komunisty. Jiří Paroubek již sice pokuřoval vítězný doutník, leč Miroslavu Kalouskovi ona sestava zlomila vaz. Alespoň mezi jeho lidovci, poněvadž zejména řada místních organizací KDU-ČSL, navíc s vidinou blížících se podzimních komunálních voleb, spolupráci s komunisty prostě nevydýchala.

Reparát z vládnutí

Nyní jsou však sociální demokraté vlastně v pozici lidovců, tedy menšího koaličního partnera, a navzdory bohumínskému usnesení, jež vládní spolupráci s komunisty zapovídá, je děsí spíše Andrej Babiš. A jak by ne, cožpak příběh sociálních demokratů z předchozího volebního období samovolně neústí do varování, že jít s Babišem do vlády se de facto rovná sebevraždě? Vždyť Babiš si všechny vládní úspěchy přisvojí a nezdary hodí na krk koaličnímu partnerovi, on hlasy nabere, zatímco koaliční partner může být nakonec rád, když vůbec uhájí přítomnost v parlamentu.

Ale přece jen, dá se jeden případ takto snadno zobecnit? Stalo se tak kvůli síle a schopnostem „upíra“ Babiše, nebo byla na vině špatná strategie sociálních demokratů? Loni na jaře chtěli nepříznivý vývoj preferencí zvrátit frontálním útokem, leč neuvědomili si, že mají za předsedu boxera muší váhy. A zatímco zhruba před rokem se ještě pohybovali alespoň nad desetiprocentní laťkou, na podzim, po pokusu o čelní atak, žuchli pod ni.

Současné námluvy s hnutím ANO vlastně znamenají pokus o reparát, příklon ke strategii, jež se teď, zvlášť ze zpětného pohledu, jeví jako lepší varianta: tedy snažit se získávat body pomocí dobrého „prodeje“ vládních úspěchů a podílu ČSSD na nich. Avšak mezitím proběhly volby, v nichž strana pohořela, přičemž její dlouholetý předseda a expremiér Sobotka nyní dokonce oznámil odchod z politiky.

Vyhnul se tak dilematu, jak se zachovat při hlasování o důvěře pro druhou Babišovu vládu, ale jeho strana těžkým dilematům čelí. Nový předseda Jan Hamáček není coby lídr ve srovnání se Sobotkou žádné eso. Zimolovsko-zemanovská platforma „Zachraňme ČSSD“ pak navrhuje, aby do vlády z poslanců vstoupil právě jen předseda Hamáček, jinak má strana do ministerských funkcí nominovat osoby, které nevykonávají poslanecký mandát. ČSSD si řekla o pět ministerstev, ANO kontrovalo číslem čtyři. Nicméně v Sobotkově vládě sociální demokracie zaujímala, včetně premiéra, osm postů. Neboli, matematicky nahlíženo, i ona čtyři místa by vzhledem k volebnímu výsledku nebyla tak špatná, byť se strana propadla z formálně vůdčí do pouze doplňující role. V parlamentu ji navíc ANO a komunisté mohou přehlasovat s pomocí Okamurovy SPD.

U moci, anebo v houštině opozice

Otázkou rovněž je, zda ČSSD disponuje dostatkem lidí, kteří dokáží v ministerských funkcích voliče zaujmout. Nominací „neposlanců“ by každopádně mohla získat více manévrovacího prostoru k provozování politiky vnitrovládní či vnitrokoaliční opozice, jež tak dobře šla Babišovi, a sice ještě před jeho odchodem z vlády.

Ovšem když dva dělají totéž, vůbec to nemusí přinášet stejné výsledky. Zvláště když si na podobnou roli brousí zuby třetí člen chystaného trojlístku, „podpůrní“ komunisté, a když v „opoziční opozici“ bude působit až šest parlamentních stran. Naproti tomu, v pouze opoziční houštině by se ČSSD mohla snadno ztratit, nehledě na jásavě oranžové stranické barvy.

Z programových sporů mezi ANO a ČSSD na jednom z předních míst vyčnívají daně. Avšak hlavní, byť přímo nepojmenovávaný problém, tvoří politická daň za dojednaný pakt. I Andrej Babiš bude muset zaplatit dost vysokou cenu za to, že se stane premiérem vlády s důvěrou. Sociální demokraté přece nehodlají jeho trestní stíhání překousnout zadarmo. A komunisté i prezident Zeman budou tlačit na úpravu kursu zahraničněpolitické orientace vlády, na větší příklon východním směrem, přičemž ČSSD je v tomto ohledu rozpůlená. Její vstup do vlády se každopádně jeví především jako vyslání záchranného člunu z oranžového Titaniku, jako přitakání lidové moudrosti, konkretizované do podoby: lepší vládní vrabec v hrsti než hypotetický holub příštího volebního úspěchu na střeše.

Autor je politolog

LN, 26.3.2018