Premiér Bohuslav Sobotka si minulý týden pozval na kobereček trojici ministrů. Aspoň tak to stálo v novinách. Kdo však zná chod vlády, tuší, že k žádným sklopeným pohledům žáčků a svištění rákosky v ředitelně nedošlo. Na druhou stranu, když ministr k sobě přitáhne negativní pozornost, není následná rozmluva s předsedou vlády nikdy příjemná.

Čerstvě to zažili Martin Stropnický z hnutí ANO a Marcel Chládek a Lubomír Zaorálek z ČSSD. První si pustil pusu na špacír při popisování míry naší sounáležitosti se Severoatlantickou aliancí, druhý se prý neomaleně chová k podřízeným a třetí je pirátem silnic.

Zdánlivě nejbanálnějšího prohřešku se dopustil ministr zahraničí, jehož policisté přichytili při rychlé jízdě. Zdánlivě proto, že veřejnost bývá na podobné přešlapy háklivá. Nemluvě o tom, že zaznamenaných 180 km v hodině mluví jasnou řečí. O tom polemiku vést nelze, na rozdíl od stínů nad jeho kolegy. Kvůli noze na plynu se ale z vlády neodchází.

Hlava resortu školství je na tom hůř. Kdyby se potvrdilo, že se sociálnědemokratický ministr povyšuje nad své zaměstnance, nebo je dokonce šikanuje, šlo by rovnou o skvrnu na pověsti Lidového domu.

Marcelu Chládkovi však hraje do karet tenká hranice mezi šéfem přísným, náročným, a šéfem krutým, ba nespravedlivým. Může tvrdit, že je jen od přírody puntičkář a do budoucna že ukáže lidštější tvář. Chládkovy manažerské schopnosti přitom nikdo nezpochybňuje, učitelé do něj dokonce vkládají jisté naděje. O tom, že komusi leží v žaludku, napovídají i důkladně prověrky Chládkova vzdělání, které nedávno uskutečnil tisk vlastněný Andrejem Babišem.

Veřejně si pak kabát z ostudy uřízl ministr obrany. Nejprve pustil do světa tezi o českých občanech, kteří po zkušenosti se sovětskými okupanty nefandí přítomnosti cizích vojáků, včetně aliančních, na svém území, aby se pak osobně prezentoval jako ten nejhorlivější stoupenec NATO.

Štempl mu na to dalo i usnesení Sněmovny, které akcentuje naše spojenecké závazky. Martin Stropnický doplatil na to, že povídá rád a hodně. Ani on ale není zralý na odvolání – vždyť v první větě popsal silnou tendenci ve veřejném mínění a v těch dalších pak už byl zcela v zákrytu s oficiální politikou České republiky.

Kromě toho, Bohuslav Sobotka se nechal slyšet, že rošády v kabinetu zatím neplánuje. K nim nemá vážné důvody, ani dostatečně vycvičené svaly. Dnes by leda mohl hýbat s oranžovými figurkami. Andrej Babiš za ministry z hnutí ANO stojí, přestože se ve svých křeslech vrtí nejvíce. Pavel Bělobrádek zase nemá co svým lidoveckým bratřím vytýkat.

Premiér Sobotka se rozhodl udělat z nouze ctnost, a celkem mu to vychází. Protože není bouřlivák, diriguje ministry neokázale a jemně, což ale nemusí znamenat nedůsledně. V rozdávání žlutých karet mu nic nebrání, kdykoli může svolat jednání koalice nebo se opřít o své poslance.

Proč tím ale plýtvat, když se vláda teprve rozjíždí a ani opozice jí nepůsobí nijak drsná muka? Vrásky mu přidělává Andrej Babiš, ovšem i se svým úhlavním koaličním partnerem Sobotka jedná trpělivě a pravděpodobně očekává, že v konečném součtu jej přečísluje. Mezitím sice budou spočítány i výsledky voleb do Evropského parlamentu, leč ty by na chod české vlády žádný zásadní vliv mít neměly.

Sobotkův styl je chlácholivý a občan o vládě skoro ani neví. K vytržení z klidu dochází, jen když se některý z ministrů ocitne v autu. Stinnou stránkou Sobotkova přístupu je, že za neviditelnou může být časem považována i sociální demokracie. Lidé dosud víc fandili hlasitým než tichým.