Parlamentní volby v roce 2006 dopadly patově. Zvítězila sice ODS, ale jen o malý krůček pod ní skončila ČSSD. Ani jedna nebyla s to sestavit vládu samostatně či jen s jedním menším, programově blízkým partnerem. President pověřil sestavením vlády předsedu vítězné ODS Mirka Topolánka. Ten pak měl dvě možnosti: spolu s ČSSD sestavit velkou koalici, která by se předem dohodla na programových bodech. Je jisté, že by se ani jedné ani druhé straně nepodařilo prosadit hlavní body svého programu – u ODS to byla rovná daň, u ČSSD posilování sociálního státu. Průnik zvaný velká koalice by měl jen dva účely. Jednak by umožnil pevnou, stabilní vládu na celé funkční období, opřenou o tříčtvrtinovou většinu v Poslanecké sněmovně, jednak by zklidnil turbulentní a polarizovanou atmosféru ve společnosti, která byla značně excitovaná a neúměrně politizovaná bouřlivým a nesmiřitelným vedením předvolebního boje, a to všemi zúčastněnými bez výjimky.

Druhá možnost, kterou nakonec zvolil Mirek Topolánek, bylo vytvořit koalici s lidovci a Stranou zelených, tedy takzvaně pravostředovou koalici. Ta ovšem má ve Sněmovně jen 100 hlasů , a ještě ne vždy jistých, jak ukázalo aktuální hlasování o rozpočtu, kde se jedna koaliční – zelená – poslankyně zdržela. Bylo tedy nutné takovou koalici opřít o přeběhlíky z tábora opozice, což se podařilo v osobách poslanců Melčáka a Pohanky.

Proč opakuji tyto notoricky známé skutečnosti? Protože právě ony stojí za dnešním neklidem ve vládě a celé koalici. Kvůli osobním problémům právního charakteru vládu už před časem opustil předseda KDU, vicepremiér a ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek. Nedlouho po něm byla – nejspíše po dohodě s předsedou zelených Bursíkem – odvolána zelená ministryně školství Dana Kuchtová. Oba personální tahy vyvolaly značné tření uvnitř jejich stran, v případě zelených dokonce otevřenou vzpouru, kterou zatím Martin Bursík ustál. Ale jak se říká, všeho do času.

Jediný, kdo se v této značně nervózní době tváří bohorovně, je premiér. Svým postojem dává najevo, že buď nepovažuje vládní rošády za důležité a ohrožující status quo, nebo jej zaměstnávají jiné věci a vnitrokoaliční klid jako podmínku k vládnutí prostě podceňuje.

Naše polistopadové vlády – nepočítáme-li sarajevský atentát – byly relativně stabilní a s malým množstvím personálních výměn. Tuto praxi prolomil Miloš Zeman, během jehož premiérování došlo k řadě posunů a střídání stráží, z nichž nejdůležitější a pro budoucnost fatální byla výměna ministra vnitra Václava Grulicha Stanislavem Grossem. Miloš Zeman tehdy říkal, že – parafrázuji – funkce předsedy vlády je funkcí manažerskou. Je to jako řízení velké firmy, kde šéf má absolutní pravomoc jmenovat a odvolávat lidi do svého nejužšího týmu. Tento manažerský typ vládnutí, jak se zdá, převzal i Mirek Topolánek.

Při troše snahy ale určitě najdeme i jiné možné výklady rošád v jeho vládě. Prvním a zjevně pravdě nejbližším výkladem je premiérova snaha o balancování mezi programově více či méně vzdálenými partnery, provázená inženýrskou touhou manipulovat děním uvnitř těchto stran – možná i s konečným cílem jejich oslabení a tedy i oslabení jejich pozice a hlasu v samotné vládě. To by ovšem bylo vysvětlení značně machiavelistické. Je otázkou, zda taková spekulace premiéra poněkud nepřeceňuje.

Opačný výklad by totiž naznačoval, že dnešní vládnutí je – zejména ve jmenovaných aspektech – přehlídkou nekoncepčnosti, improvizace, vytloukání klínu klínem, zakrývání vnitřní nejistoty vnější siláckostí. A také, jak to tak bývá, odvádění pozornosti veřejnosti od skutečných problémů k problémům zástupným. V tom byl mistrem už Miloš Zeman. Vzpomeňme jeho hubatých bonmotů, jimiž vždy rozčeřil povrchní hladinu mediálního zájmu, aby nakrmil novináře efektním zbožím a nenechal je zabývat se skutečnými problémy jeho vládnutí. Mirek Topolánek je možná v tomto smyslu docela učenlivým Zemanovým žákem a nástupcem.

Co bývá Mirkovi Topolánkovi vyčítáno nejvíc, a to i – možná hlavně – z vlastních řad jeho ODS, je jeho appeasement vůči koaličním stranám, zejména zeleným. Topolánek vyhověl zeleným téměř ve všem, s čím přišli, a to jen v zájmu toho, aby vůbec dal nějak onu chatrnou koalici dohromady. Zelení ucítili příležitost a vyšponovali svou cenu na maximum, v kterémžto úsilí – tentokrát díky skutečně machiavelistickému talentu Martina Bursíka - zdatně pokračují. Výměna Kuchtové za nového ministra školství Lišku neznamenala jen Bursíkův triumf uvnitř jeho strany. Znamenalo to také pokoření ODS. Bursík dobře musel vědět, že Liškovo jmenování nutně rozladí presidenta Klause a zneklidní celou ODS. Liškova kompetence k výkonu funkce ministra školství má podobu pouze stranické legitimace. Renomé vlády, která se od začátku deklaruje jako expertní, a tím se chce lišit od vlád stranicky diletantských, to značně poškozuje a relativizuje tak nejen všechny koaliční deklarace, ale i různá prohlášení samotného premiéra. Ten totiž z boje o křeslo ministra školství vychází jako hlavní poražený.

A kromě toho tyto záležitosti poškozují faktickou snahu některých ministrů pracovat na svém resortu a jeho perspektivách, ať už se to týká vnitra, zdravotnictví či kultury. Premiérova slabost jim hází klacky pod nohy.

Po prohlášeních ministra zahraničí Schwarzenberga, že odmítá sedět ve vládě vedle navrátivšího se Jiřího Čunka, lze očekávat další a další turbulence. Uvidíme, co si s nimi premiér a jeho tým počnou v příštích měsících. Zatím velká část jeho vládnutí vypadá jako hašení požárů ve Strakově akademii. Dalo se to čekat. Vláda sestavená z antagonistických představ, programů a osob nutně vyvolává vznik nových a násobných antagonismů a sporů. Otázkou pro druhou sezónu Topolánkova kabinetu, tedy je: budou stačit Melčák s Pohankou na záchranu koaličního Titaniku?

Psáno pro Česká média