Čunkiáda oslabující kabinet neskončila ani odchodem vypečeného vicepremiéra. Topolánkův tým provádí chaotické a nepopulární reformy, opovrhuje přímou demokracií, v rozporu s názorem veřejnosti vyjednává o umístění amerického radaru v Brdech, dvojznačně přistupuje k evropské reformní smlouvě, pokulhává v přípravě zákonů, svérázně realizuje slib boje s korupcí, když policistům z protikorupčního útvaru nasazuje náhubky nebo když ignoruje výzvu ministra Kalouska k zprůhlednění mechanismu přidělování dotací.

Za těchto okolností bylo úsilí ČSSD logické. Jiří Paroubek navíc potřeboval setřít dojem, že změkčil svůj postoj k reformnímu batohu. Pokud se však nenajde nějaký nový Melčák či Pohanka, opozice o dva hlasy prohraje pokaždé. Vždyť, jak tvrdí moudrý kolega, hypotéky a leasingy již byly vládními poslanci podepsány. Kdo by pak sebevražedně žongloval s mandátem?

Vzpomeňme, že dusno v menších koaličních stranách nikdy žádnou českou vládu nepoložilo. Bez následků tak zůstaly potíže ODA i US-DEU. Zásadní zvrat zato dokázaly přivodit krize v partajích nejsilnějších. Své o tom ví z roku 1997 ODS a z let 2004 a 2005 ČSSD. Stokrát může válčit Kalousek se Svobodou nebo Bursík se Stropnickým. Jediné riziko pro kabinet představují stávající či příští rebelové v ODS. Že se jich dočkáme, není při Topolánkově stylu a schopnostech pochyb.

Můžeme ale očekávat také další trend. S postupem volebního období se malé strany zpravidla stavějí „na zadní“ v rámci koalice a připravují si půdu pro budoucí spolupráci s dosavadní opozicí. Takto se lidovci chovali na sklonku Klausovy éry v devadesátých letech, ale i v minulé vládě vedené sociální demokracií. Sotva lze vymyslet důvod, proč by tomu vbrzku mělo být jinak.

Nic na tom nezmění ani případný nástupce Jiřího Čunka v KDU-ČSL po jarním sjezdu. V časech, jež prožíváme, se na vrchol derou druhdy lokální a regionální lídři, kteří nejsou s to bořit politické zákonitosti. Nadto jsou hnáni úzkými zájmy svých oveček, které ústí v tendenci politicky kalkulovat v krátkodobém, maximálně střednědobém horizontu.

Proto ČSSD neúspěch v úterním hlasování nemusí mrzet. Lidovci a zelení budou roztrpčeně reagovat na jakýkoli projev arogance ODS. Třeba když je bude nutit k podpoře prezidentské kandidatury Václava Klause nebo když bude spekulovat o posílení většinových prvků ve volebním systému. Občanští demokraté se naopak budou potýkat s dopady reforem, klesajícími preferencemi a s nespokojeností svých krajských reprezentantů s Topolánkovým managementem. Ani nedávné modré mecheche na Žofíně nerozptýlilo mračna nad Jánským vrškem. Dny koaliční vlády se - buď jak buď - nezadržitelně krátí.

v upravené podobě vyšlo 3.12. v Právu