Nejsem členem ČSSD, neboť s ohledem na funkci, kterou nyní vykonávám, jsem musel členství přerušit, ale i tak patřím k těm, kteří si přejí, aby tato strana byla významnou, dění ve státě ovlivňující politickou silou. Její problémy jsou však mnohem hlubší, než se mnohým zdá, a dokonce hlubší, než plynulo z diskuse na nedávném zasedání jejího vrcholného orgánu.

Ten problém spočívá v tom, že žádná strana, která po mnohaleté účasti ve vládě utrpí volební porážku, jež bezpochyby s předchozím způsobem vládnutí souvisí, nemůže obnovit důvěru voličů pouze tím, že se, bez dalšího, účastní na vládě další. Aniž by předtím kriticky zhodnotila své minulé vládnutí.

Obávám se, že ČSSD se to, přes některé nesmělé pokusy, zatím příliš nedaří. Musela by totiž zcela otevřeně pojmenovat konkrétní chyby, jichž se dopustila, a současně veřejnosti předkládat řešení, jimiž je chce působením v nové vládě napravit. Sdělit voličům, co konkrétního chce ve vládě posazovat. A do toho se zatím nikomu nechce.

Jakýmsi zlatým hřebem minulé vlády ČSSD měl být zákon o sociálním bydlení. Zákon, který předložila ministryně Marksová, však odmítla nejen opozice, ale především vlastní starostové za ČSSD, kteří viděli jeho neprostou nereálnost. Pak ovšem nyní musí ČSSD urychleně veřejnosti – ne pouze vládě – předložit vlastní návrh takového zákona (má-li jej), nebo seznámit ji s jiným návrhem, jak řešit narůstající krizi v bydlení. A nečekat, až tak učiní jiní.

Ten, kdo chce oslovit voliče, musí hledat nová řešení. Zdanění prázdných bytů? Nájemní smlouvy ne na měsíc, ale nejméně na tři roky? Regulovat výši nájmů? Zakázat airbnb? Možná příliš radikální nápady, ale co si počít, když ty dosavadní selhávají?

S tím souvisí další problém. Ministr Dienstbier (abychom byli spravedliví, tak s mnoha dalšími v různých funkcích) významně přispěl k tomu, že většina obyčejných lidí má za to, že ochrana lidských práv se jich příliš netýká, že ta jsou jen pro menšiny nebo zvláštní jedince. Z ČSSD, má-li být věrohodná, musí k situaci ve vyloučených lokalitách a ke všemu, co s touto problematikou souvisí a co otravuje život mnoha našim občanům v obcích, sdělit obyčejným lidem srozumitelné slovo.

Nebo si myslíme, že autoritě lidských práv a postavení menšin u nás pomůže stav, když jeden den vyjde zpráva, že ředitelé škol protestují proti požadavku na evidenci romských žáků, protože taková evidence by přece byla rasismem, a druhý den vyjde zpráva, že šedesáti romským školákům bylo poskytnuto stipendium?

Kdy prezidentu republiky je vyčtena nepravdivost sdělení o 10 procentech pracujících Romů, když přece žádné statistiky o etnicitě pracujících nejsou shromažďovány, a současně je naopak přiznána pravdivost tvrzení organizaci Romea, že pracuje 70 procent Romů? Opakovat bláboly a fráze řešení jen komplikují.

V sobotním Právu předseda Hamáček řekl, že ČSSD se musí věnovat tématům, která lidi trápí: „Máme 120 tisíc seniorů v exekuci a řadu maminek, které nemohou dětem zaplatit školní obědy.“

Jistě vážný problém, ale ČSSD se musí zabývat především příčinou, proč se tak děje. Proč mají „maminky“ málo peněz, anebo proč je musí vydat na něco jiného, takže na ony obědy nezbývá? Proč senioři upadají do exekucí? Jsou jejich příjmy takové, že se bez půjček neobejdou, nebo si počínají nezodpovědně jak oni, tak půjčující bankovní instituce? Znalosti, politická odvaha a kůže na trhu, to je to, co dnes ČSSD potřebuje především.

Právo, 25.10.2018