Koncem minulého týdne byli uvedeni do funkcí ministři a nová vláda se poprvé krátce sešla. Proto je možné vnímat vyjádření předsedy vlády a ministra zdravotnictví z pátku a soboty jako oficiální. Vzhledem k tomu, že politické strany a koalice, z jejichž členů a příznivců se nová vláda skládá, měly už nejméně rok jasno, co dělá tehdejší vláda špatně a co je třeba okamžitě „dělat jinak“, očekával jsem, že vyjádření nových oficiálních představitelů vlády budou jasná a srozumitelná.

Prohlášení předsedy vlády, ve smyslu „budeme méně nařizovat, a více doporučovat“ mě překvapilo a nerozumím mu.Vláda České republiky je podle článku 67, odst. 1, Ústavy České republiky vrcholným orgánem výkonné moci v České republice a předseda vlády je špičkou mocenské pyramidy či pyramidy výkonné moci. Rozhodně není vláda míněna jako „rada moudrých“. Jako právnický laik tedy nevidím prostor, který by vládě umožňoval přesunout „nařizování“ z úrovně vlády na nějaký jiný orgán, a komu by měla vláda něco doporučovat, když je podle nejvyšší právní normy České republiky sama nejvyšším výkonným orgánem. Mimo ryzího alibismu a nechuti nést odpovědnost za svá rozhodnutí také nevidím důvod, proč by se vláda své, v ústavě zakotvené funkce sama zříkala.

Ještě dál zašel nový ministr zdravotnictví prohlášením ve smyslu „nežijeme v komunismu, abychom někomu něco nařizovali jako ÚV KSČ“ a pokračoval tím, že vláda nebude žádat o prodloužení nouzového stavu, a místo vyjmenování konkrétních „proticovidových“ opatření uvedl, že „je třeba se spolehnout na odpovědnost každého člověka“. Vzhledem k tomu, že opozice kritizovala všechna dosavadní vládní opatření jako chaotická, neadresná, nekonkrétně cílená, nekontrolovatelná a kdovíjaká, zdá se mi jeho vyjádření „poněkud nešťastným“.

Doufám, že vládní výklad, že vláda nemusí nic nařizovat, „vykladači ústavy“ či ústavní právníci nepřijmou a že s ním mohou souhlasit jen cimrmanologové.

Italský politik a filozof Niccolò Machiavelli (1469-1527), považovaný za zakladatele politologie, definoval stát jako politický útvar bez ohledu na typ režimu, a ve svém díle Il Principe (Vladař), které tvořil od roku 1513, popsal mechanismy fungování moci a definoval zásady „pragmatické politiky“ zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. V tomto díle se historicky poprvé objevuje formulace „stát je nutné řízené násilí“.

Že každý stát musí používat organizované a systémově strukturované násilí (samozřejmě souběžně s nenásilnou politikou), převzali i další filozofové, např. i Georg Wilhelm Friedrich Hegel, ve své teorii mravního státu.

Bohužel, politiky často používaný (spíše zneužívaný) citát „Stát je organizované násilí vládnoucí třídy“, přisuzovaný německému filosofu a ekonomu Friedrichu (Bedřichu) Engelsovi, spoluzakladateli marxismu, podsouvá úloze násilí v systému státní moci pejorativní (tj. negativně hodnotící význam).

Přitom je zřejmé, že nenásilná politika i určité formy násilí (ozbrojené složky, justice) musí být vyváženými složkami státní moci. Vybalancování obou složek je obtížné a je doprovázeno mocenským paradoxem. Je-li vláda jako představitel státní moci v prosazování svých cílů z různých důvodů příliš slabá, projeví se to ve společnosti interpersonálním násilím (neformální nadvládou určitých skupin občanů nad ostatními), které je u silných vlád nevýrazné.

Nechuť nové vlády k vládnutí a její apelace na vše řešící „uvědomělost každého občana“ je buď projevem absolutního politického naivismu vlády, nebo nepřímým důkazem existence paralelních vesmírů. Názor vlády, že stát je možné řídit výhradně doporučováním bez donucování, zdá se být důkazem, že členové vlády žijí v jiném, paralelním světě, a svět občanů proto nevnímají; a naopak občané žijící ve svém světě nemohou vidět svět, ve kterém žije vláda, protože ten je v jiném vesmíru.