Každý ekonom zná cenu dobré investice. A moc dobře ví, že je-li třeba škudlit, tak v současné spotřebě a nikoliv právě v investicích, které v budoucnu přinesou jednoznačný profit. Bohužel, je to právě ekonomie, ze které by naše vláda propadla i na střední škole. Populace stárne a v budoucnu jí hrozí důchodová past. Nikdo z politiků zatím nedokázal kvalifikovaně odpovědět na otázku, kde stát bude brát finance na důchodové zabezpečení, když ubývá lidí, kteří budou na starobní důchodce vydělávat.

Omlazení populace imigrací je možná cesta, ale jen za určitých podmínek. Není totiž důležitý pouze počet mladých lidí, ale i jejich kvalita. Lidé nevzdělaní, závislí na alkoholu či drogách, bez kondice a bez víry v budoucnost se stávají jen dalšími příjemci sociálních dávek a zmíněnou past tak prohlubují. Kvalitní potomstvo by tedy z tohoto úhlu pohledu mělo být prioritou každého státu. A investice s tím spojené nedotknutelnými výdaji státního rozpočtu. U nás je to jinak. Po tzv. sametové revoluci postupně zmizelo i to málo, co poskytoval totalitní stát – třeba kvalitní péči o novorozence i po odchodu z porodnice, kontrola a přesný přehled o termínech očkování, návštěvy zubařů ve školách. Dnes je to na rodičích.

Odhlédneme-li od ne zrovna záviděníhodné finanční situace většiny mladých rodin s dětmi, je tu ještě fenomén možné nezodpovědnosti rodičů – žádné dítě si přitom svět nevybralo a nemůže za to, že si máma s tátou raději kupují cigarety než by mu zaplatili třeba rovnátka. Nemůže za to, že se rodiče raději pohodlně usadí u televize namísto výletu do přírody či na úkor sportovních aktivit.

Má-li dítko kliku, narazí ve svém okolí na lidi, kteří se mu věnují v nějakém zájmovém kroužku či sportovním oddílu. Ale i tuto možnost mu naše ministerstvo, které si, nevím proč, říká ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, hodlá sebrat. Připravuje plán, podle kterého by do budoucna ze státního rozpočtu měly být financovány jen olympijské sporty. Takže buď budeš olympionik, nebo si trhni. Když nemáš na špičkové výkony, tak jdi do hospody na pivo nebo do křoví na „trávu“. Takových možností máš přece na každém rohu víc než dost a nás nic nestojí.

Jenomže to je právě hluboký omyl. Šetření na nepravém místě má v budoucnu vždycky za následek násobení výdajů. Nezdravý životní styl, špatný zdravotní stav a následný neúspěch na trhu práce klade ve finále na státní rozpočet mnohem větší nároky – zdravotní a sociální péče tvoří jak známo většinu jeho výdajů. A do jeho sítě se při nezájmu státu o zdraví a kondici mladé generace dostávají lidé, kteří na něj naopak mohli vydělávat. A vysávají z něj prostředky, které pak chybí tam, kde jsou jedinou nadějí – třeba v případě rodin s těžce nemocnými dětmi, kterým ODS nechtěla přiznat rodičovský příspěvek až do patnácti let věku dítěte. Jenom díky poslankyni Aleně Páralové a rebelům kolem Vlastimila Tlustého o tyto dávky nepřijdou. Vedení ODS to těžce nese a chce rebely trestat.

Asi mělo s těžce nemocnými jiný plán – možná měli skončit v péči Chittussiho nebo jiné podobně „kvalitní“ léčebny dlouhodobě nemocných, která už by se postarala o to, aby nezatěžovali veřejné finance moc dlouho. Podle nedávno zveřejněného průzkumu se podíl mladých lidí, kteří chtějí žít v jiné zemi než v té své, zvýšil z šestnácti na dvacet procent. Za komunistů se tomu říkalo „hlasování nohama“, které dávalo a jak vidno dodnes dává nechvalné vysvědčení našim bývalým i současným vládcům.

Převzato z www.bobosikova.cz

poslankyně Evropského parlamentu