Vzájemná ochota spolu vyjednávat panuje jak v hnutí ANO, tak v sociální demokracii. U babišovců mají prý námitky jen tři poslanci, ale budou loajální. Tak to aspoň zaznělo po sobotní neformální schůzce poslaneckého klubu.

V ČSSD se spekuluje o loajalitě někdejších Sobotkových ministrů zasedajících v poslaneckých lavicích, předpokládá se však, že nepůjdou proti výsledkům chystaného vnitrostranického referenda.

V čerstvé koaliční vládě chtějí oranžoví pět resortů, což Andreji Babišovi připadá příliš, ale to je stále věc jednání. Větší otazníky se vznášejí nad mírou programového průniku. Neshody panují zejména nad daněmi, na jejichž vyšší progresivitě oranžoví trvají.

Nic se také nemění na tom, že by se ANO a ČSSD měly v Poslanecké sněmovně opírat o komunisty. Víkendové jednání jejich špiček prý sice bylo bouřlivé, ale převážil postoj prosazovaný předsedou Vojtěchem Filipem – aby KSČM byla takříkajíc „při tom“. Své si k tomu ale patrně bude chtít říct i dubnový sjezd.

Nikdy za 29 let jsme v této zemi nebyli tak blízko bezprostřednímu komunistickému vlivu na vládu. A je to ještě zajímavější. Opírat se o KSČM má koaliční vláda, jež bude menšinová. Jednak tedy hrozí, že se bude otřásat vnitřními neshodami, a navíc bude vydána napospas radikálům s nevábnou minulostí. Babiš si hlavu nedělá s ničím, ale ČSSD připomíná kamikadze.

Podívejme se však na problém i z jiného úhlu. Země vládu s důvěrou potřebuje. Nejrychleji k tomu lze dojít tak, že se s hnutím ANO domluví některé z tradičních stran napravo či nalevo. Nemají-li zájem, těžko se pak divit rostoucímu vlivu formací z okraje politického spektra.

Demokratům nic nebrání, aby Babišovi podali pomocnou ruku. Mohou si ale situaci vyhodnotit také tak, že nejsnazší cesta, jak ubrat protestním, extrémním a antisystémovým hnutím voliče, je přidělit jim kus moci, ať se předvedou. Museli bychom tonout ve studu až po uši, kam to zdejší liberální demokracie dopracovala, ovšem řešení to je.

Kdyby sociální demokraté usoudili, že vládní angažmá pro ně výhodné není, měli bychom si zvykat, že rozhodovat se bude mezi ANO, KSČM a SPD. Zkusíme si vypít kalich hořkosti až do dna a budeme doufat, že se brzy vrátí normální poměry?

Lze to ale i urychlit. Stačí, aby se strany zastoupené ve sněmovně osmělily a vyzvaly k předčasným sněmovním volbám. Všechno dnes nasvědčuje tomu, že by v nich hnutí ANO posílilo. Třeba by však zároveň ztratilo potřebu koketovat s extremisty.

Anebo by standardní strany mohly posbírat poslední síly a občany v kampani přesvědčit, že si hlasy zaslouží ony, aby země nebyla zmítána neschopností hnutí ANO dát dohromady normální vládu, jíž by nevedl trestně stíhaný premiér a jež by nebyla závislá na komunistech či okamurovcích.

Cesta k volbám může vést přes samorozpuštění Poslanecké sněmovny, nebo přes prezidenta, který má právo vypsat volby po třetím neúspěšném pokusu o sestavení vlády. Dosud toto řešení odmítal, ale jeho schopnost měnit názory je pověstná.

Bohužel ta řešení, která by oddálila hvězdnou chvíli radikálů, jsou pro ODS, Piráty, ČSSD, TOP 09, KDU-ČSL a STAN nevýhodná. Jsou však chvíle, kdy by kroky partajních lídrů měl ovlivňovat spíš zájem země, než vnitřní stav stran a jejich pokladen. Ačkoli nejsilnějším hráčem je hnutí ANO, odpovědnost stran za to, jestli tady budou vládnout demokraté, radikálové, nebo vyrazíme opět k urnám, je společná.