Počínání skupiny takzvaných rebelů v ODS samozřejmě ohrožuje další existenci vlády Petra Nečase daleko více než porážka vládních stran v krajských a senátních volbách. Ovšem "výprask" během takzvaného "rudého října" odhalil pro vládu a vládní strany skutečnost daleko horší: Nečasův kabinet, ať již aktuální manévry kolem DPH dopadnou jakkoliv, v podstatě nemá legitimitu.

Legitimita je dosti ošemetný pojem, který si samozřejmě každý může vykládat trochu po svém. Znamená oprávněnost určitého nároku z hlediska obecnějších nepsaných norem, a měla by být v souladu s legalitou, tedy s formálními právními předpisy. Dokud současné české vládě nevysloví parlament nedůvěru (nebo nepodá-li sama demisi), bude její vládnutí legální, avšak prohlubující se příkop mezi jejím legálním panováním, a tím, co si lidé o oprávněnosti jejího vládnutí myslí, by v budoucnu tak jako tak nemohl vyústit v nic dobrého.

Po volbách v roce 2010 vláda oznámila zavádění zásadních reforem, nutných kvůli rostoucímu schodku státního rozpočtu, a boj s korupcí. Ten si vetkly do štítu hlavně Věci veřejné, strana, jež se kvůli následujícím eskapádám totálně zesměšnila, a tudíž přišla i o veškerou legitimitu. Boj s korupcí se ale nezesměšnil a občané, soudě i dle výsledků říjnových voleb, ho stále považují za problém patrně nejnaléhavější. Dvě hlavní koaliční strany, ODS a TOP 09, však v uplynulých dvou letech demonstrovaly jak smutnou skutečnost, že je řada jejich vrcholných politiků v různých podivných obchodech namočena až po uši, tak schopnost zametat korupční kauzy pod koberec, zejména týkají-li se jejich vlastních straníků.

A avizované reformy? Většina z nich je pod palbou kritiky nejen levicové opozice, což by bylo normální, ale i řady odborníků a analytiků, kteří mají ideově blíže spíše k vládnímu táboru. Předpokládané výnosy penzijních fondů stěží překonávají míru inflace a bez ohledu na to, že si téma zvyšování daní vybrala za záminku i skupina v ODS okolo Petra Tluchoře, již současná výše daní ekonomiku objektivně dusí a příjmové straně státního rozpočtu moc nepomáhá. Vláda jen zoufale škrtá a škrtá, aniž by měla po ruce opatření posilující hospodářskou aktivitu, a tedy i růst.

Fatální problém současné vlády lze dobře ilustrovat na ministerstvu práce a sociálních věcí. Pokud ministr Drábek jednou rukou škrtal, zatímco jeho druhá ruka (či obě ruce jeho náměstků) dopřávaly spřízněným firmám výnosné kšefty za elektronické systémy, jejichž efektivita pro občany je, diplomaticky řečeno, dosti sporná, nelze se vůbec divit pádu popularity vlády a vládních stran. Není prostě možné kázat vodu a pít víno a čekat při tom od lidu lásku a věrnost. Nepříjemná opatření může zavádět pouze taková vláda, jež má určitý morální kredit, spojí-li se škrty s rozkrádáním, legitimita se musí logicky zhroutit.

Z tohoto hlediska vláda Petra Nečase už dlouho čeká na ránu z milosti, neboť si už nelze snad ani představit případnou renesanci její legitimity. O legalitě rozhodne samozřejmě chladná matematika, disponování nebo nedisponování stojedna, popřípadě více hlasy. Ovšem legální přežívání nelegitimní vlády vždy znamená hodně špatnou variantu.

Máme však nyní naději na nějaké lepší řešení? Mohou například předčasné volby, konané někdy na jaře, vynést k moci alespoň menší zlo? Sotva, neboť i hlavní opoziční strana, sociální demokracie, nevykazuje zrovna nejlepší kondici. Kritizovat současnou vládu není moc těžké, ale pozitivně formulované varianty ČSSD veřejnosti zatím spíše dluží, pomineme-li návrhy, které jsou buď jistou korekturou současné vládní politiky anebo populismem, hrozícím vyústit pouze v růst zadlužení. Zejména v případě vládní koalice či nějaké jiné formy spolupráce ČSSD s komunisty. A očekávat od současné opozice méně korupční styl vládnutí by asi bylo podobně naivní jako očekávání kladená v roce 2010 veřejností do Věcí veřejných.

Krize české politiky je tedy ještě mnohem hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Podpora pro stávající strany čím dál tím více sestává jen z toho, že lidé prostě chtějí volit a konkurenci té části spektra, kam volebním chováním patří, shledávají jako větší zlo ve srovnání s vlastním táborem, vůči němuž ale projevují stále více výhrad.

Relativní podpora pro Miloše Zemana v prezidentských volbách zčásti odráží výše nastíněné zoufalství – starý matador evokuje devadesátá léta (či počátek století), kdy se ještě zdálo, že není a nebude tak zle. A recept "starý matador" patrně nabývá na popularitě i v rámci ODS. Ovšem ani starý matador nedovede vstoupit dvakrát do téže řeky, a ti dva, o nichž tu je řeč, navíc mají na dnešní krizi nesmazatelný podíl, byť by toto konstatování samozřejmě označili za zlá slovíčka nebo za pomluvu mediální žumpy. Zdá se tedy, že politický cyklus v České republice přinejlepším nabude podoby přecházení z deště pod okap a zpět.