O politické pozadí zvratu se povede spor nejspíš ještě dlouho. Kabinet padl v době ekonomické krize a českého předsednictví EU. Dá se však říct, že by jiná doba byla pro střídání vhodnější? Vždy se nějaké „ale“ najde. Navíc stav právního státu (destabilizace státních zastupitelství a soudů, nápor „justiční mafie“, eskalování politických vlivů na veřejnoprávní média), tedy ústřední motiv hlasování o nedůvěře Topolánkovu týmu, všechny „kontradůvody“ strčí hravě do kapsy. Tak závažná věc si zkrátka nezaslouží odkládání…

K táboru poražených můžeme počítat pouze ty, co si mysleli, že vládnout bez špetky etiky a gentlemanství - s přeběhlíky, systémem pozitivní a negativní motivace, bez dialogu s opozicí – se dá donekonečna. Omyl. Vedle jsou i ti, co vyměnili politický program, například zelený, za podíl na exekutivní moci. A pakliže se v řadách lidovců najdou tací, co se nyní třesou o osud partajemi dosazených ministerských náměstků, mohou se také rovnou zařadit do špalíru.

Přesto ale bude – doufám – nepočetný. ODS, KDU-ČSL a SZ procházejí érou nezbytných vnitřních ideových debat, která blížícími se volbami získá čerstvý impuls. Je ostatně zájmem české politiky jako takové rozetnout uzly, jež se začaly vršit volbami 2006. Nejen bouřka, ale i volby pročistí vzduch.

Již rozhovory vlády a opozice o protikrizových ekonomických scénářích napovídají, že „reset“ parlamentních poměrů prospívá věcnému, konstruktivnímu řešení problémů. Moudrý tah byl i výběr říjnového termínu pro předčasné volby, stejně jako nominace Jana Fischera do čela vlády. Paradoxem přitom je, že – máme-li věřit panu Topolánkovi - s tipem na šéfa tuzemských statistiků přišel jeden z koaličních partnerů, a přitom – soudě dle mediálního obrazu - KDU-ČSL a SZ mají k novému politickému uspořádání největší výhrady.

Pouze spekulovat můžeme o tom, nakolik byl pád Topolánkovy vlády slaven na Pražském hradě. Prezident se každopádně dočkal odchodu nemilovaného nástupce v čele ODS ze Strakovky a otevření prostoru pro lišácké manévry. Takovým je například Klausova nabídka Janu Fischerovi, že mu ochotně pomůže s výkonem českého předsednictví EU, evropskými summity apod.

Ale zpět do sněmovních lavic. Konec Topolánkovy vlády by rádi zužitkovali také poslanci exkomunikovaní či zběhlí z koaličních táborů. Olga Zubová s Věrou Jakubkovou by jistě chtěly zviditelnit Demokratickou stranu zelených, Vlastimil Tlustý s Janem Schwippelem pak Železného Libertas.cz. Obávám se však, že svých patnáct minut slávy již mají za sebou.

Krutá volební kampaň, nejprve do Evropského parlamentu, poté do Poslanecké sněmovny, bude mít opět tendenci zjednodušovat politický zápas na střet ODS a ČSSD. Možná ještě komunisté by se do něj mohli vklínit (také spustili kampaň jako první a v docela velkém stylu), zvlášť pokud budou jedinou a pravidelně se připomínající opozicí vůči Fischerově vládě.

Dojde-li skutečně ke zkrácení tohoto volebního období, na pozadí radosti politických lídrů zapláčou volební stratégové a manažeři. Partaje budou muset urychlit práci na programu, složení kandidátních listin (a uklidnit či uklidit končící poslance), honem sehnat věčně se nedostávající peníze a vymyslet formu kampaně, způsoby přenosu sdělení voličům.

Hlavním vítězem znenadání proběhlé politické a ústavní tomboly však zůstává občan. Za poslední tři roky se toho na něj nahrnulo tolik (událostí, dojmů, pocitů), že nemůže neuvítat nové rozdání karet. Nikde není psáno, že od podzimu bude lépe. Naděje ale zůstává…

Autor pracuje v Masarykově dělnické akademii