Signál k vyhlášení občanské neposlušnosti. Tak lze interpretovat některá z vystoupení členů českého Senátu při středečním projednávání žádosti o vydání Jiřího Čunka k trestnímu stíhání pro podezření z korupce. Podle Martina Mejstříka máme šestnáct let po listopadu 89 policii, „z níž jde strach“, jež „spolupracuje s podsvětím“ a „slouží partikulárním zájmům kohokoli, kdo jí víc zaplatí“. Jaromír Štětina nadto prolustroval i dozorujícího státního zástupce Radima Obsta, v němž rozpoznal „bývalého komunistického kolaboranta“.

Není pochyb o tom, že tuzemské orgány činné v trestním řízení, mají daleko k ideálu. I nad počínám soudců, jak naposled ukázal případ Vladimíra Mlynáře, občas vrtíme hlavou. Ovšem vyvozovat ze slabé kondice policie, státních zastupitelství a soudů možnost neakceptování zákonů a vzpírání se státní moci by šlo za hranici dobrého vkusu.

No schválně: až vás zastaví policista za překročení rychlosti, vytáhněte z něj, zda náhodou kdysi nepůsobil u Sboru národní bezpečnosti. Anebo se ho rovnou pokuste, dle kuchařky senátora Mejstříka, přeplatit. A vůbec - kdokoli je zastupitelem, členem politické strany či alespoň voličem, může označit jednání mužů a žen v uniformách za zpolitizované, motivované vaší odlišnou politickou orientací.

Karel Schwarzenberg vidí v Čunkově vydání poškození naší demokracie. Argumenty nám zůstal dlužen. Ministr zahraničí nakonec mezi většinou osmatřiceti senátorů, kteří je prosadili, nebyl. Definitivní názor si vytvořil poté, co si Jiří Čunek před plénem horní komory o vydání, na rozdíl od dřívějších vyjádření, neřekl. Velkorysého šlechtice přitom nenapadlo, že tomu tak může být proto, že vsetínskému exstarostovi došlo, do jak prekérní situace se řítí .

Samotné Čunkovo obvinění je tuctové. Někteří politici kradou, někteří jsou z toho křivě obviňováni. Jejich kolegové mohou – spolu s médii - sbírat informace a klidně i důkazy pro i proti. Verdikt bychom ale vždy měli nechat na soudu. A Jiří Čunek k němu má blíž než druhdy Stanislav Gross, jenž v souvislosti s bytovou aférou politické funkce složil, či Miroslav Kalousek a Vlastimil Tlustý, jimž hroší kůže pomohla jejich kauzy ustát.

To už se spíše ptejme, jak může být vicepremiérem člověk, který je „bordelář na papíry“ a který nese půlmilión do vzdálené pobočky banky, jež druhý den zkrachuje. Prostě hospodář k pohledání! Zajímavé by rovněž bylo vědět, kteří politici Čunkovi v minulých týdnech radili, aby „nechal vládu a ministerstvo, že to neuteče“ a věnoval se jen svému případu. Také oni si představují pobyt na čelných exekutivních pozicích svérázně. Povyk na schůzi Senátu ale vše trumfnul. Čunek je prý stíhán na politickou objednávku. Jenže koho? Že by snad místopředsedy ODS Langra, který je již půl roku ministrem vnitra? Či v tom má prsty premiér, nedejbože prezident? Kdo tady velí, kdo vládne, kdo navrhuje a kdo schvaluje zákony? Jak to, že při někdejším vyšetřování soc.dem. politiků pravicoví senátoři mlčeli?

Poslanecká a senátorská imunita se logicky vztahuje na projevy a hlasování v parlamentu. Stav, kdy poslance a senátory nelze za ostatní spáchané činy trestně stíhat bez souhlasu komory, je ale absurdní. Na to, abychom zákonodárce volili a svěřovali se do jejich rukou, dostatečně demokratickou společností žijící v právním státě jsme. Na to, aby při porušení psaných pravidel politikům mohlo být měřeno stejným metrem jako jiným smrtelníkům, však náležitě „demokratičtí“ a „právní“ nejsme. Pak už jen krok zbývá k tomu, aby se z úctyhodných senátních křesel ozvalo volání o brutalitě policejního státu.

Právo 9.2.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD