21.10.2019 | Svátek má Brigita


POLITIKA: Virtuální tance církevních restitucí

31.5.2008

Motto: „Jak se v tradici evropských pohádek a pověstí síly zla děsily symbolu kříže, tak se dnes dědicové mocenského komunismu obávají materiální nezávislosti církve na jejich státu.“

Když padla vláda jedné strany, ti, kteři přišli po ní, ti, kdo od počátku devadesátých let rozhodovali o směřování „demokraticky sametové politiky“, nikdy neměli v úmyslu vydat církvi majetek, který by vydělával, nesl zisk, a dal tak náboženskému a kulturnímu společenství k ní patřícímu skutečnou nezávislost na státu.

Není divu. Při „sametové“ technologii revoluce měli ekonomické zdroje, které mohli vložit do ovládnutí médií a politiky, pouze ti, kdo zemi vládli před rokem 1989. Oni též drželi klíčová místa státní správy, policie, bankovnictví i soudnictví. Zásadní politické i ekonomické kroky rozhodovali lidé, kteří se po veřejné scéně nepohybovali a nebyli známí. V každé parlamentní „politické straně“ měli své klíčové figury, za kterými byla finanční podpora, a měli přístup do médií.

A tak se stalo, že dodnes stojíme pred nevyřeseným (a zdánlivě neřesitelným) sporem: co s majetkem církve? Komu patří?

Kořeny hledejme v dějinách.

Tradice evropské tolerance, svobody a zvídavosti lidského ducha má své počátky v instituci proroků staré Judeie a v na ni navazujícím křesťanství. Největším plodem židovsko-antické civilisace bylo Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si před Bohem rovni a u posledního soudu bude Bůh soudit všechny jejich činy“. Od tohoto základního poselství a principu vedla stoletími cesta k osvobození lidského ducha. Víra a strach z Božího soudu udržovala člověka i jeho společnost v míře, bránila excesům zla.

Jedinečným fenoménem západní křesťanské větve po oddělení východní – byzantské - větve křesťanství, byla její nezávislost na světské moci. Západní papežství bylo nejen institucí duchovní, ale zůstalo částečně i mocí světskou – zejména s funkcí kontrolní. Papež měl i své vojsko, a dokázal tak uhájit svou tolikrát napadanou nezávislost na moci světské. Svou nezávislost si západní církev dokázala uhájit přes všechny konflikty a vnitřní krize jdoucí napříč stoletími. Církev, její biskupové a kněží se (až na výjimky) nestali sluhy vládnoucích panovníků. Spory a kacířství uvnitř západní církve se ve své většině týkaly zásad věrouky.

Východní – byzantská - větev si nikdy takové postavení nevydobyla, patriarchové byli podřízenými „úředníky“ světských vládců, sloužili jim i v duchovní oblasti. Spory a kacířství uvnitř byzantské křesťanské větve se tak odvíjely od vnějších forem a symbolů náboženského obřadu.

Základy evropské civilizace jsou ukotveny v křesťanství, to vytvořilo prostor pro rozvoj vynalézavosti lidského ducha a evropského pojetí hodnot. I po ztrátě víry a náboženského pojímání světa zůstalo křesťanství a církev garantem dodržování morálních hodnot a jim odpovídajícího jednání v životě.

Jak odcházela víra a strach z Božího soudu, otevřela se cesta k největšímu zlu – člověk zbožštil sám sebe. V evropské civilizaci to znamenalo cestu k totalitním ideologiím a totalitně organizovaným státům. Minulé století s německým fašismem, z Evropy do Ruska exportovanou mocenskou technologií komunismu, prokázalo neschopnost člověka udržet sama sebe v míře. Obě tyto totalitní ideologie a jejich vládci za svého největšího nepřítele považovali křesťanství a křesťanské náboženství.

Komunismus spolu s fašismem, jak jsme je půl století zažili na vlastní kůži i duši, těžce poškodil hodnotový systém a pojímání světa nás všech. Poškodil i duše většiny sluhů Božích, kteří se v době komunismu věnovali kněžské službě. I mezi nimi církevní tajemníci a Státní bezpečnost vykonali svou práci zla.

Mé celoživostní přesvědčení a neschopnost dědiců komunismu v prvých sametových devadesátých létech ovládnout a kontrolovat vše a všechny mi daly příležitost dostat se do parlamentu. Z přímého pohledu a zkušenosti jsem mohl vidět a poznat technologii „postkomunistického parlamentarismu a demokracie“.

Tehdy jsem si uvědomil, že vůdci let devadesátych nemají a nikdy neměli v úmyslu vydat církvi majetek, který by vydělával, nesl zisk. Nepatrilo se dát náboženskému a kulturnímu společenství k ní patřícímu skutečnou nezávislost na státu.

Zopakujme si: kdo měl tehdy na to, aby mohl ovládnout média a politiky? Jedině ti, kdo zemi vládli před rokem 1989. Drželi take klíčová místa státní správy, policie, bankovnictví i soudnictví. Slo o loutkove divadlo: o zásadních politickych i ekonomickych krocich rozhodovali lidé ze zakulisi.

Církvím byl bez větších problémů vydán majetek, nemovitosti a kostely ve zdevastovaném stavu. Nemovitosti, které potřebovaly opravy a péči. Bez vlastních zdrojů se církev stala jen správcem, který bude závislý na „dobročinnosti“ postkomunistického státu.

Smyslem a cílem komunistické privatisace bylo převést strategický majetek státu do společností, které ovládali, jejichž skutečný vlastník většinou není znám a nebou jsou to „bílí koně“. Posloužila k tomu kuponová privatizace, neexistence a nevymahatelnost potřebných zákonů. Proto nešlo v kriticky významném období privatisovat banky – do rukou zahraničních vlastníků, které neovládali. I proto dodnes české státní lesy ovládá někdo jiný než stát a zisky ze státních lesů jdou jinam než do pokladny státu. I proto jsou většinovým způsobem hospodaření na zemědělské půdě nástupnické subjekty bývalých kolchozů, které mají nejasnou vlastnickou strukturu.

Vydáním lesů a zemědělské půdy církvi by vznikl poměrně velký hospodářský subjekt, který by neovládali a který by nastavoval srovnání s „hospodařením“ jejich postkomunistických „privatisovaných“ společností. Tak jak to dnes již dělají v lesním hospodářství lesy patřící městům, obcím a šlechtické majetky.

Osm let jsem byl členem zemědělského výboru České národní rady a poslanecké sněmovny, do podrobností jsem mohl pozorovat průběh a směrování zemědělských restitucí, způsob a záměr „privatisace“ zpracovatelských podniků i blokování jejich návaznosti na prvovýrobce. Jedinečným modelem záměrů komunistické privatisace byla „jejich reforma“ lesního hospodářství.

Dlouholetý lidovecký předseda a ministr zemědělství Josef Lux okázale vyhlašoval, že „vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Ve skutečnosti on byl garantem pokračování kolchozního hospodáření a připravil půdu pro své následovníky – Fencla, Palase, Zgarbu, Mládka i Gandaloviče. Zvláště „nepěkně“ se on i jeho poslanci zachovali při prosazování i projednávání církevních restitucí. Na veřejnosti i v médiích vyhlašoval maximální požadavky vydání bývalého církevního majetku. Při projednávání ve sněmovně mlčeli jako ryby. V polovici devadesátých let jsem se pokoušel několika pracovníkům hospodářské správy Pražského arcibiskupství vysvětlit hru, která se s nimi hraje, a nabízel pomoc. Neprojevili zájem, důvěřovali Josefu Luxovi.

Technologie podávání zákonů, jejichž schválení v účinné formě „kormidelníci“ v žádném případě nechtějí dopustit, je v zásadě taková: Vláda podá vládní návrh, který má některá znění, jež lze zpochybnit a napadnout. To provede buď opozice, nebo i někdo z vládních poslanců. Pak někdo z poslanců, či skupina, předloží kompromisní návrh – ten odpovídá tomu, co „kormidelníci“ byli ochotni připustit. Nebo je postup opačný – poslanecká skupina předloží svůj návrh, který je záměrně maximalistický, a vláda se nabídne předložit návrh „komromisní“, který opět odpovídá tomu, co si „řídící orgány“ přály.

V současné době předložený návrh zákona „vyrovnání se“ s církvemi je záměrně špatný a napadnutelný. Postupné splácení „dluhu státu“ by na dlouhá léta závislost církve na státu neodstranilo – vždyť každá nová vláda by mohla tento závazek kdykoli zrušit. Mimoto čísla desítek a stovek miliard vyvolávají u „lidu“, který nemá žádný pojem o tom, o co se hraje, v Čechách přirozenou závist a averzi. Vláda, která by měla skutečný poctivý zájem o vyrovnání se s církvemi, by předložila jednoduchý návrh zákona, který by církvím vydal lesy a půdu – tedy majetek, který nese zisk a udělal by církev ve značné míře nezávislou na „dobročinnosti“ státu. Zároveň by funkčně a užitečně propojil organismus církve s praktickým životem.

Všichni ti hlasatelé duchovního naplnění, odevzdání se „duchovnímu úkolu“, kteří hlásají, že církev nemá mít majetek, tak činí někdy z hlouposti, ale častěji záměrně lžou. Jsou to právě „hybatelé“ státu, v dnešní době a politicko-společenském klimatu ovládající scénu, kteří potřebují církev závislou, kdykoli zastrašitelnou, bezrannou. Proto se snaží jí i celé společnosti „vysvětlit“, že se má oddat pouze tomu „duchovnímu úkolu“ a že jen ten jí přísluší. Ve skutečnosti jim jde o udržení možnosti kdykoli mocensky vyřadit sebemenší autentickou a hlouběji založenou odchylku od jejich způsobu ovládání státu a společnosti. Materiální závislostí církve na jejich státu se tak dědicové komunismu chystají „tvůrčím způsobem“ rozvinout a pokud možno dokončit dílo svých přechůdců.

Poznal jsem Vlastimila Tlustého dost zblízka. Dobře ví, co dělá – pozná, v čem je problém. Jeho jednání v kauze návrhu zákona vyrovnání se s církvemi považuji za politicky účelové a intelektuálně nečestné.

V Třeštici, 22. května 2008

www.konzervativnistrana.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.