Možná je to lidské, ale se vkusem to moc společného nemá. Po bulváru už i seriózní média začala pitvat zdravotní stav prezidenta republiky.

Rozebírají se známé i neznáme diagnózy, analyzují se Zemanovy kroky – tedy ne ty politické, nýbrž fyzické.

Ve Spojených státech amerických je to tradiční součást debaty. Kdo není fit, nad tím veřejné mínění udělá kříž. Nyní se to může stát Bernie Sandersovi, jehož postihl infarkt během kampaně před demokratickými primárkami.

Vedle odlišné politické kultury za tím je i prostý fakt, že prezident USA má po ruce jaderný kufřík a červené tlačítko. Jde o nejmocnější figuru světa, nadto ve státním zřízení, v němž hraje prim.

Český prezident je sice také vrchním velitelem ozbrojených sil, ale naštěstí jen formálně. Jinak by nás Zemanův vztah k islámskému terorismu nebo Kosovu musel vážně znepokojovat. Když onemocní, osud země to neovlivní. Kromě toho u nás nemáme ve zvyku činit soukromí věcí veřejnou.

Drbeme rádi, ale v soukromí, nikoli přede všemi. Politikům u voličů procházejí hříchy minulosti, nevěry, bohužel i intriky a podvody. Nesoustředíme se ani tak na jejich osoby, jako spíš na jejich přínos nám samotným.

I kdybychom znali celou zdravotní dokumentaci Miloše Zemana – k čemu by nám to bylo? Podstatné je, zda hlava státu zvládá plnit své ústavní povinnosti. U Zemana by úplně stačilo, kdyby podepisoval zákony a občas položil nějaký ten věnec. Na to mu síly stačí určitě. A – koneckonců – nemoci a stáří dostihly i respektované první dva československé prezidenty Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Co bychom ale měli sledovat i hodnotit určitě a bedlivě, je politický výkon prezidenta. Pokud se cítí na zastávání úřadu, říká si o to, abychom komentovali jeho činy a projevy. Těch bohužel moc není, pokud odmyslíme pravidelné okénko v Zemanově oblíbené televizi.

Ústavní a politické rozbušky hází na veřejnost prostřednictvím mluvčího. Když se prezident objeví na veřejnosti sám, soustředí se jen na krátké bonmoty či na výpady proti politickým soupeřům, kteří mu celý život pijí krev – takto to naposled na Zemi živitelce schytal exministr životního prostředí Martin Bursík.

Šanci poslechnout si Zemanovo souvislé vystoupení jsme měli při projednávání státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně. To ale nijak originální nebylo. Loni při stejné příležitosti prezident mluvil o investicích, dotacích na obnovitelné zdroje energie, státní byrokracii a inkluzi. Letos si vzal na paškál dotace na obnovitelné zdroje, státní byrokracii a letmo i sociální dávky a daňové slevy. Mimochodem, jejich zrušení by nejvíce dopadlo na Zemanovy nízkopříjmové a seniorské voliče.

Před rokem Zeman řekl: „Chtěl bych ocenit, že paní ministryně Maláčová učinila první dobrý krok a zrušila Fond dalšího vzdělávání se 650 zaměstnanci. Nevím, kolegové, kdo z vás kdy o tomto fondu něco slyšel, já tedy ne. Možná, že je to typicky parkinsonovská instituce, která se živí sama sebou.“

No, a co zaznělo od prezidenta letos? „Chtěl bych ocenit paní ministryni Maláčovou, která zrušila bez náhrady Fond dalšího vzdělávání, který měl 600 zaměstnanců, takže těchto 600 zaměstnanců se může uplatnit v soukromém sektoru. Kéž by i v dalších resortech se podařilo zrušit fondy dalšího vzdělávání – kdo z vás o tom slyšel? Typicky parkinsonovská instituce, která se živí sama ze sebe.“

Má prezident zapotřebí vykrádat sebe samotného? Kdyby méně vtipkoval o svém pevném zdraví a více se soustředil na svoji práci, udělal by lépe. Ve společnosti by se pak rozebíraly jeho politické názory, nikoli zdravotní stav.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)