Když se co čtyři roky setkají krajské volby s výběrem třetiny senátorů, mají politické strany plné ruce práce. Není vůbec snadné vymyslet, jak oslovit voliče. Senát je na okraji jejich zájmu a ti, kteří k urnám chodí, vesměs mají jasno, čí lístek tam hází a proč tak činí. Motivovat notorické senátní nevoliče je prakticky nemožné.
S kraji je jiná potíž. Jednak jsou při vysokém počtu – čtrnácti – mnohé uměle vytvořené a občané k nim mají jen vlažný vztah. Z hlediska voličského rozhodování se blíží volbám sněmovním. Prim hraje značka. Buď celostátní, nebo lokální, jak mají vyzkoušeno na Liberecku, ale třeba i ve východočeských regionech. Jsou však místa, kde se lidé natolik ztotožnili s hejtmanem či hejtmankou, že se jejich rozhodování přiblížilo komunálním volbám, ve kterých je klíčová osoba kandidáta a stranické triko je druhořadé.
Smíchat tyto dva přístupy je obtížné. A ještě obtížnější je přijít s programem, který je na straně jedné realistický a na straně druhé atraktivní. Uchazeči o křesla ve finále mnohdy slibují z jejich pozice nesplnitelné. Pravomoci senátorů i krajských rad mají totiž své limity.
No a do toho nám spadla koronavirová epidemie. Tam, kde za chybějící poselství dříve zaskakovala show, musejí nyní partaje vymyslet jiné impulsy. Nejsnazší je postavit adepty, kteří už jsou známí. A tak sociální demokraté vysílají do senátního klání třeba starostu Nového Města na Moravě Michala Šmardu, zatímco občanští demokraté vsadili v Praze na poslankyni Miroslavu Němcovou a komunisté ve Znojmě na poslance Pavla Kováčika.
Jsou to jen příklady – v zásadě platí, že když je někdo dobře známý poslanec či starosta, mohl by do Senátu proniknout i za pomoci těch, kteří jinak o horní parlamentní komoru zájem nemají. Na ukázkový postup v případě krajských voleb zase vsadili lidovci. Do čela kandidátních listin postavili své nejvýraznější tváře – Mariana Jurečku, Pavla Bělobrádka a Jiřího Čunka.
Strany, zejména ty na pravici, se rády chlubí integračními pokusy. V tomto případě to ale moc nejde. V jednom senátním obvodu se příbuzné družiny domluvily, ve vedlejším se kanibalizují. Také krajské koalice jsou pestré. Třeba TOP 09 má rozsah partnerů od konzervativní ODS po levicové Idealisty.
Bylo by zajímavé vědět, na kolika místech v republice byla pro podpis koaliční smlouvy rozhodující ideová shoda a na kolika naopak hokynářské počty. Jisté je jedno: programové odlišnosti se budou hledat složitě. V krizi, která střídá epidemii, chtějí lidé i firmy peníze.
Kdekdo se tváří, že ví nejlíp, kudy dál. Vágní slogany jsou přesto zaměnitelné. Konkrétní recepty scházejí, vždyť i vláda vyrábí svá opatření salámovou metodou na koleně. Kromě toho ani ty strany, které by jindy ordinovaly šetření, si o utahování opasků netroufají hovořit. Slovem roku se stávají investice. Politici mohou dát občanům vybrat, kam lít peníze přednostně.
Problém je v tom, že nejlehčí pozici má vláda. Opozice může fantazírovat, ale ve vládních silách je spustit nebo aspoň zpopularizovat vybrané projekty ještě do podzimu. Nemluvě o marketingu premiéra Babiše, který už loni dokázal udělat tyjátr i z Národního investičního plánu.
Není náhoda, že ve sněmovně již některé strany naznačily vstřícnost vůči aktuální vládní představě rozpočtového deficitu. Ono nakonec může být nejoptimálnější se prezentovat coby konstruktivní opozice, která umí kritizovat i spolupracovat.
Zájemci o židle v krajských zastupitelstvech i o senátní křesla letos budou moci trávit více času na sociálních sítích než na náměstích. Přesto se stěžejní bitvy budou odehrávat ve sněmovně. Média ji bedlivě sledují a na její nadílku jsou nejzvědavější občané.
Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus