V odporu proti zvýšení DPH se odbory nemýlí. Jinak jsou ale brzdou smysluplné reformy

Je snadné posmívat se odborům. Působí jako položivý relikt z industriálních časů, křičí ztuhlým jazykem socialismu a vyjadřují zoufalou touhu po zanikajícím pečovatelském státu. Jejich špatně artikulovaný hněv proti politikům, korupci a zdražování je sice pochopitelný a sdílí ho dnes s nimi většina lidí, je ale iracionální.

Odboráři se radují ze stotisícového davu, který zorganizovali, ale jejich nespontánní demonstrace nebyla politická (krizová) v pravém slova smyslu – je legitimní demonstrovat proti jednotlivému rozhodnutí vlády, ale není možné být proti vládě obecně a proti každému pokusu vyrovnat státní deficit. Žádat nové volby, aby se jejich socdemokratická souputnice s komunisty dostala rychle k moci a nenáviděného financministra nahradil hodný socialista, který zdaní bohaté a osvobodí chudé, je přece pitomost. Vláda má ještě na dva roky mandát. Svatá prostoto, řekne si pravicový volič, to ještě dnes může být někdo tak popletený, neví snad, že jsou bolestivé reformy nutné a zdanění bohatých peníze do státní kasy nepřinese?

Možná ví, možná neví. Reformy jsou však dokonale zpackané (ostatně nejen u nás, stačí sledovat unijní deflační politiku na jihu Evropy), a tak v celé zadlužené Evropě už pomalu nastupují vlády socialistického statismu (a někde možná i politického extremismu), a teprve po jejich fiasku se možná dočkáme zásadních kapitalistických změn.

A přece jen mají české odbory jednu velkou (instinktivní) pravdu, a to ve svém odporu proti zvýšení daně z přidané hodnoty. Na vyšší daně (na rozdíl třeba od USA) v neúměrně zatížené ekonomice není prostor bez ohledu na morální argument, že těžce dolehnou na chudé, na osamělé důchodce, na rodiny s dětmi a jedním příjmem, na všechny postižené. Každé zvýšení daní vede k dalšímu ekonomickému útlumu. A co pak? Opět zvýšit daně a snížit výkonnost hospodářství? A to jen proto, že vláda "není schopna prosadit úspory na výdajové straně", jak prohlásil sám financministrův náměstek Ladislav Minčič.

Ano, náš neuvěřitelně nafouklý byrokratický stát, který zaměstnává každého pátého občana, a přestože nemáme třikrát tolik požárů, dětí a zločinů, potřebuje třikrát víc hasičů, učitelů a policistů a desetkrát tolik úředníků, než stačilo před dvaceti lety. A místo aby snížil byrokratickou džungli, stavy i platy, zvyšuje (jak snadné!) generální daně. Samozřejmě na úroveň vyrovnaného rozpočtu, snížení platů ve státní správě řekněme o skromných deset a zaměstnanců o dvacet procent rozpočet nezachrání (cca 40 miliard), bude nutné sáhnout i na celou houšť nejrůznějších absurdních dotací, jako jsou například lázně pro deprimované osoby a podobně. Ale představme si, že třetina z propuštěných snadno najde špatně placené pracovní místo (kterých je opravdu nadbytek, ukrajinštinu slyšíme na každém kroku), HDP okamžitě povyskočí a vzniknou místa nová a lepší.

Ale žerty stranou, tady tkví problém odborů. Dávno se s postupnou ztrátou tradičních průmyslových dělníků, hutníků a horníků i celkovou roztříštěností výroby a hlavně služeb přeměnily v nafouklé svazy převážně státních zaměstnanců a staly se brzdou jediné smysluplné reformy. Zeštíhlení státu.

Nezbývá než čekat, až se i u nás objeví Železná lady.

LN, 27.4.2012