Tak se dovídáme, že v důsledku působnosti služebního zákona bude muset velvyslankyně České republiky na Slovensku Lívia Klausová předčasně opustit úřad. Proč? Protože přesáhla zákonem stanovený horní věk 70 let.

Na první pohled nezajímavé úřední sdělení má ale v několika ohledech obsah doslova burcující.

Předně: paní exprezidentová Klausová byla, jak si jistě ještě pamatujeme, do funkce jmenována presidentem Zemanem ještě v čase, kdy vládl Petr Nečas a ministrem zahraničí byl Karel Schwarzenberg. Ten se netajil úmyslem posadit na bratislavskou ambasádu nějakého svého člověka.

Jmenování Klausové torpédoval, vyvolával mediální dohady, že jde o oplátku za Klausovu podporu Zemanovi v průběhu prezidentské kampaně, v níž Zeman vyhrál a Schwarzenberg byl poražen. Už tato tehdejší historie byla docela slušnou ostudou. Ministr zahraničí neunesl porážku ve svobodných volbách a hodlal se za to mstít ženě, která za to nikterak nemohla, ale která měla a má všechny předpoklady k vynikajícímu výkonu té funkce: je ekonomka, dlouhá léta se vedle svého muže pohybovala v nejvyšších patrech politiky včetně té zahraniční a nadto je původem Slovenka. Co víc chtít.

Schwarzenberg však proti jejímu jmenování bojoval až do krve, leč marně. Ministr má na jmenování diplomatů jen doporučující vliv. Jmenuje prezident.

Hořkost z této porážky jednoho ministra se smísila s nechutí vůči Zemanovi na straně dalšího ministra, Lubomíra Zaorálka. On si pravděpodobně v těchto chvílích mne ruce, jak elegantně Zemana vytrestal za to, že si prosadil tehdy svou. Rovněž chápe nastalou situaci jako pěknou příležitost uštědřit políček Václavu Klausovi, jehož Zaorálek také tradičně z duše nesnáší. Navíc se mu takto uvolní ambasáda v nejbližším spojeneckém státě a on si tam může zkusit dosadit sobě blízkou personu. Neboli tři mouchy jednou ranou.

Co je ale ještě mnohem horší, než tato banální politická strkaná na domácím hřišti, je fakt, že služební zákon v tomto bodě odporuje zákonu antidiskriminačnímu a především ústavní listině základních práv a svobod.

Ustanovit fyzický věk za hlavní a de facto už jediné kritérium pro výkon nějaké činnosti ve státní správě je zločinné. Místo aby se naši politici radovali, jak vycválali se Zemanem či Klausem, měli by honem rychle měnit služební zákon. Když to neudělají, vytroubí o nás do světa, že jsme země, kde se diskriminuje kvůli věku. Odtud už nebude daleko k tomu, aby napříště měřítkem vaší připravenosti k nějaké práci pro stát bylo pohlaví, rasa nebo sexuální orientace.

Ostatně není to poprvé, kdy se u nás diskriminuje kvůli věku. Například interní pravidla akreditační komise pro udělování akreditací pro vysoké školy stanoví, že odborným garantem oboru nesmí být osoba nad 65 let. Na vlastní uši jsem slyšel ze strany komise zaznít argument, že starší profesor „není zárukou odborného rozvoje oboru“. Kde to jsme? Kdo už jiný má být zárukou rozvoje, ne-li ten, kdo má přehršli zkušeností, nabytých odborných znalostí a také jistého osobnostního nadhledu?

Když jsem před časem na tuto diskriminaci podle věku upozornil ministerstvo školství a parlamentní výbor pro školství, z obou míst mi napsali, že se o žádnou diskriminaci nejedná. Zřejmě tedy žijeme každý v jiném světě.

Jestli naši politici nechají služební zákon způsobovat diskriminační excesy a likvidovat nejlepší úředníky jen proto, že jsou takzvaně staří, pošlapou všechny humanistické tradice, na nichž si dnešní Evropa tak zakládá. A směrem do zahraničí o sobě řekneme jen to, že ve jménu vlastní malosti jsme ochotni riskovat i hodně velkou ostudu.