Jak je možné, že ten Babiš má stále stejnou, možná o něco vyšší podporu, než měl ve volbách?

Vždyť jako premiér nedokázal vůbec nic, přinejmenším nerealizuje žádný významnější politický program, pokud jde o daně, důchody, zdravotnictví, školství. Tak zní jedna z otázek těchto dnů. K ní se ovšem zrcadlově přidává ta druhá. Proč nemá hnutí premiéra Andreje Babiše mnohem větší podporu?

Přece se za jeho vlády zvyšují platy nebývalým tempem a on sám, respektive jeho vláda tomu sekunduje zvyšováním různých sociálních dávek. Pokud jsou lidé spokojeni a jejich příjmy rostou, snad by měli dát najevo svou vděčnost.

Kromě těch zfalšovaných ukazují všechny průzkumy veřejného mínění, že se nemění nejen podpora ANO a Babiše, ale že jsou na tom zhruba stejně všechny strany, kterých je ve sněmovně devět. Je pravda, že si o něco pohoršili sociální demokraté a komunisti, zatím však není jisté, že jde o nevratný proces. Také je možné, že Okamurova SPD ztratila pár procent hlasů ve prospěch nově založené Trikolóry Václava Klause mladšího, ale to je tak všechno.

Nic se nemění, a pokud dojde k výkyvu, tak se vše brzy vrátí zpátky. Taková stabilita či bezčasí jsou v tuzemské politice, ale i ve srovnatelných zemích něčím zcela neobvyklým.

Může to mít celkem tři důvody. Lidé jsou spokojeni a nemají důvod měnit své preference nebo hledat nové řešení. Případně se politická scéna do té míry polarizovala, že přejít od jedné strany ke druhé nejde bez velké proměny hodnot. Jistě na obou těchto důvodech něco bude, ale důležitější zřejmě bude něco jiného, totiž všeobecný nezájem o politiku.

Mohou si za to politici nejspíš sami, protože jejich výkony jsou v zásadě zanedbatelné, ať už jde o vládní, nebo opoziční strany. Svým způsobem to připomíná slavné období normalizace, kdy se Češi po roce 1969 adaptovali na určitý model politiky a jejich postoj se pak nezměnil nejméně do roku 1988.

Z toho pak vyplývá, že se ani současné poměry, ani postoj občanů k politice nemusí měnit ještě dlouhá léta. „Babiš určitě vyhraje i příští volby,“ zní věta, kterou lidé často opakují a chtějí tím vyjádřit rozčarování nad tím, jak jsou poměry nehybné.

Tento nezájem o politiku a veřejné dění ovšem není návratem před listopad 1989, spíše opakováním téhož za jiných podmínek. Za normalizace se společnost atomizovala, a tak se v ní nic změnit nemohlo.

Dnes, v časech tržního hospodářství, jsou lidé zase čím dál větší individualisté. Na politiku mají nějaký názor, ale není to příliš silný názor a není důvod ho veřejně prezentovat ani měnit. Rozumnější je starat se o sebe a rodinu. Něco to připomíná a dalo by se to uzavřít, že naše děti jsou stejné, jako jsme byli my v těch normalizačních časech.

Tím však nejde skončit. Po bezčasí v dobách normalizace se poměry najednou změnily revoluční cestou. Co když určitý druh nespokojenosti s poměry, či nesrovnalosti mezi soukromým a veřejným životem, roste stejně jako kdysi?

Vztah k politice a jejím protagonistům zůstává zamrzlý jako v pohádce o zimním království, jenže pak najednou dojde k nečekanému převratu. Preference politických stran ani jiné průzkumy nedokážou zachytit, co se ve společnosti děje, a tak nakonec budeme překvapeni, jak se ona společnost změnila.

Autor je komentátor serveru Echo24