KDU-ČSL sice o sobě šíří, že není stranou konfesijní, leč právem je považována za nejpřirozenější pojítko zdejší politiky s věcmi a principy nadpozemskými. A od lidoveckého předsedy je pak logicky očekáváno, že půjde v zástupu křesťanů v první řadě.

Kdo by nepřál Jiřímu Čunkovi sváteční odpočinek, procházku v přírodě a přemítání v chrámu Páně. Bylo toho na něj v uplynulých měsících dost. Vyřezávání vsetínských „vředů“, náročná kampaň do Senátu, boj o vedení KDU, vypořádávání se se stížnostmi bývalé sekretářky na sexuální obtěžování, vysvětlování původu rodinného majetku a čerstvě i notování si se čtenáři bulváru v tom, co je třeba provést (prý nejprve „opálit se“), aby jeden vzbudil zájem úřadů. A nezapomeňme na agendu ministerstva pro místní rozvoj, zejména na čerpání financí z evropských fondů. Byť otázkou je, zda právě na toto v posledním období - pod tíhou osobních problémů - nezapomíná sám Čunek.

Šéfovi KDU-ČSL to neulehčují ani novináři, ani spolustraníci. První si troufnou zaznamenávat, co vykládá obyčejným lidem. Jaká nezodpovědnost! Čunek razí zásadu, že jinak se mluví do médií a jinak k jednotlivým voličům. Jak? Nejspíš tak, aby nejen rozuměli, ale i nadšeně souhlasili. Říká se tomu populismus.

Část členské základny KDU-ČSL se zase nestydí stavět proti Čunkově praktické strategii škálu vznešených hodnot, které se přece nejlépe vyjímají na honosném pergamenu v nasvícené vitríně, nikoli na ulicích českých, moravských, slezských - a valašských - měst a vesnic. Senátoři Jílek, Pithart, poslanci Parkanová, Severa či europoslanec Březina prostě jen nedoceňují, že Čunek se snaží přiblížit lidoveckou politiku občanům, jež vědí o „opálených“ své. Že to zavání kastováním, ba rasismem? Od čeho pak jsou kostelní zpovědnice?

Když smícháte primitivní xenofobii, „bordel“ v papírech, záhadnou třetinu prodané-koupené luxusní jesenické chalupy a prapodivné posuny v účtech Jiřího Čunka, získáte třaskavou směs, která ohrožuje více než zemité lidovecké stavení. Dotýká se stability beztak dosti chatrného koaličního projektu, což premiér Topolánek, jemuž Čunek dělá ve vládě náměstka, zákonitě chápe jako riziko, jež může „znesvětit“ velkolepý comeback ODS do Strakovy akademie, svázaný mj. s novým utahováním opasků či revokací pozic České republiky v Evropě. Kabinet má tolik důležitých úkolů, že si nemůže dovolit, aby je zmařil provinciální politik, v jehož činech se mazaná genialita potkává s prostoduchou šíleností.

O Velikonocích se sluší přemýšlet o pokoře, skromnosti, pokání. Příběh Ježíše Krista hovoří nejen o ukřižování, ale i o vzkříšení. O tom, že dobro se vždy nakonec prosadí, přestože si vytrpí lecjaká příkoří. Otřepané rčení též praví, že boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě. Kdy jindy než o Velikonocích by to měl pochopit i Jiří Čunek. Pokud jde o peníze, má-li lidovecký lídr svědomí čisté, nemusí se odchodu do stínu bát. Ovšem jeho vztah k malým a slabým, například k Romům, by si zasloužil delší rozjímání mimo vrcholnou politiku. Rodní bratři, propadnuvší dráze mnichů, by to snad ráznému Čunkovi mohli potvrdit.

Právo 7.4.2007