Velezrádný proces s prezidentem, který čeká Českou republiku, je ze strany senátních strůjců žaloby provázen dominantním politickým zájem zasáhnout odkaz prezidentství a v zásadě i celkové politické činnosti Václava Klause.

Nepopulární a kontroverzní amnestie posloužila jako záminka k sestavení listiny Klausových reálných či domnělých prohřešků, o nichž nyní musí Ústavní soud rozhodnout, zda v daném čase naplňují ústavní delikt velezrady.

Výsledek není vůbec jistý, protože právní úprava je nejednoznačná a poskytuje ústavním soudcům různé možnosti výkladu. Politika a správně volené uvážení budou hrát v tolik vzývaném stanovení "mezí ústavy a prezidentského chování" možná silnější roli než právní normy a argumenty. Pro Klause může být nakonec dobře, že bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová je již v Senátu jednou z 81 reprezentantů lidu v této instituci, než vlivnou soudkyní v mnohem menším kolektivu na Joštově ulici v Brně.

Protiklausovská fronta podávající žalobu je nyní tvořena pestrým spektrem. Jsou v ní bývalí příslušníci Havlova hradního tábora, vyhraněně levicoví sociální demokraté, komunisté, nově protikorupční aktivisté i populisté. "Post-havlovské" struktury a vyhraněná levice v této skupině dominují, ostatně je spojuje i zatím hlavní mluvčí autorů žaloby Jiří Dienstbier. Ten začínal v Občanském hnutí, které si nárokovalo být hlavním nástupcem Havlových idejí Občanského fóra (a které ODS pod Klausovým vedením v roce 1992 drtivě porazila a přiměla řadu jeho členů přejít na sociálně-demokratickou platformu, což se týká i Pavla Rychetského). Nyní je Dienstbier chápán jako představitel nové levice v ČSSD se sympatiemi levicových radikálů z nevládních organizací a iniciativ mimo stranu.

Případný úspěch žaloby by Dienstbier mohl využívat především pro stabilní oslovení této části spektra, zatímco u protestních ideově neukotvených voličů může být současná deziluze z Klausovy amnestie a odpor vůči Nečasově vládě brzy nahrazena jinými tématy a terči nenávisti. Na Dienstbierovu "zásluhu o žalobu" tak může být částí voličů brzy zapomenuto. A současná koalice protiklausovských uskupení nemusí mít dlouhé trvání. Podporovatelé velezrady z řad sociální demokracie či komunistů například zřejmě nebudou dlouhodobě souhlasit s antistranickými utopickými (téměř religiózními) vizemi Karla Janečka, dalšího z významných Klausových odpůrců.

Klaus se nyní bude snažit u soudu uspět, protože by to bylo jeho další velké vítězství po předchozím zdánlivém knokautu. Má výhodu v nejasnosti vymezení velezrady i v tom, že řada činů v žalobě (zřejmě nejvážnější případ se týká odmítnutého justičního čekatele) proti němu nebyla využita okamžitě. Má podporu části právních expertů.

Nevýhodou je nepřátelské naladění některých soudců vůči Klausovi, který se o činnosti ÚS často dříve vyjadřoval s despektem. A nenahrávají mu ani některé právní expertní názory. Komentář k Ústavě od jejích spoluautorů Dušana Hendrycha a Cyrila Svobody (vydaný ještě za Havlova prezidentování v roce 1997) ostatně u velezrady uvádí, že Senát se při podání žaloby nemusí řídit žádným zákonem a že jeho rozhodnutí může být i politické. Prezident pro naplnění velezrady podle uvedeného komentáře nemusí porušit Ústavu ani jiný zákon. Je však zřejmé, že aktuální potrestání Václava Klause by neznamenalo jeho odchod ze scény.

Již nyní má kolem sebe semknutý kolektiv stoupenců, pro které zůstane modlou bez ohledu na to, jak ústavní soud rozhodne. Lidé z tohoto proudu však mají tendenci přeceňovat svoji aktuální sílu i budoucí voličský potenciál nového "klausovského subjektu".

Klausovou největší aktuální výhrou je změna postoje části veřejnosti, která vůči němu byla po předchozím působení a zvláště po amnestii nakloněna negativně, žalobu za velezradu však považuje za přestřelenou. Na její strůjce proto začínají rovněž nahlížet negativně a v budoucnu je budou o to intenzivněji kontrolovat, zda sami dodržují nyní hlásaná morální a právní maxima. Politické zájmy, které se projevily a ještě budou projevovat ve velezrádném procesu s prezidentem Klausem, budou každopádně ještě dlouho ovlivňovat českou politickou scénu a její politickou kulturu.