O tom, že je agentem Moskvy a dopouští se velezrady, slýchá Miloš Zeman často, a to i od některých opozičních politiků. Nemá důvod přiživovat tyto řeči a utlumit je nedokáže.

Přesto musí vědět, že po jeho požadavku na Bezpečnostní informační službu, aby mu sdělila podrobnosti o sledování vlivových a infiltračních aktivit ruských zpravodajců a k tomu též jména jejich i českých kontaktů, vzplane opět oheň na střeše.

Každému šéfovi tajné služby je jasné, že nejrychlejší cesta k diskreditování její práce vede přes příliš mnoho informovaných jedinců. Bez ohledu na to, jsou-li, či nejsou-li spolupracovníky hlavy státu. Ředitel BIS Michal Koudelka může počítat s většinovou podporou členů sněmovny dohlížejících na kontrarozvědku a stát za ním nejspíš bude i vláda.

Jak se nechal slyšet poslanec ODS Marek Benda, „prezident má z práce tajné služby znát výstupy – a ne postupy“. Jeho kolega z ANO Robert Králíček pak doplnil, že „prezident nemusí znát jména lidí, které BIS považuje za ruské špiony, ale má vědět, jaké aktivity ohrožují zájmy České republiky“. Zároveň zdůraznil, že je na řediteli, jaké informace prezidentovi poskytne.

Tím by pomalu mohla být celá kauza vyřízená. Přesto člověku vrtá v hlavě, proč to všechno Miloš Zeman dělá. Když vyloučíme možnosti, že by si chtěl po nocích listovat seznamy s nic neříkajícími jmény, nebo že jedná ve prospěch cizí mocnosti, zbývají už jen vnitropolitické motivy.

Koudelka mu leží vysloveně v žaludku. Zeman zlehčuje kompetenci ředitele, jehož zarputile odmítá povýšit, jak by si přála vláda, tajnou službu má za „čučkaře“ a vytýká jí, že se nevyzná v ekonomice.

Zemanův zájem o dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech, přimlouvání se, aby jedinými kritérii v tendru byla cena a kvalita technologií, a nakonec i pracovní cesta jeho poradce Martina Nejedlého do Moskvy by samozřejmě s tanečky kolem špionů souviset mohly.

Co když je ale všechno jednodušší a prezident je veden prostšími motivy? Například touhou provokovat nebo lačností po Koudelkově krvi. Podobně přece kdysi postupoval v případě jemu nepoddajných sociálních demokratů, kteří jej v roce 2003 nevolili prezidentem.

Jinou paralelu skýtá Zemanova neochota jmenovat některé vysokoškolské profesory. Jím způsobené problémy muselo řešit ministerstvo školství. Zemanovo vzpírání se soudnímu verdiktu, podle něhož by se měl za vznesená křivá obvinění omluvit rodině Ferdinanda Peroutky, zase žehlí ministerstvo financí.

Když prezident vloni odmítal odvolat ministra kultury Antonína Staňka, zatěžoval tím nejen daný resort, ale celý kabinet. Na snahu neformálně rozšířit prezidentské pravomoci lze pohlížet jako na podivnou umanutost. Stejně jako na tendenci navrtávat, ba podkopávat politický a ústavní systém.

Nemusí to dělat kvůli zájmům Ruska, byť o jeho pokusech o destabilizaci poslední výroční zpráva BIS píše. Miloš Zeman tak může činit i jen proto, aby zanechal výraznější otisk v dějinách a učebnicích. Je prostě rád, když věci šlapou podle něj. Coby prezident má reálný vliv jen okrajový, což mu určitě vadí. A tak vsouvá nohu, kam jen může, a vyvolává dusno ve společnosti. Politický hráč jeho ražení se nerad nudí, naopak ochotně chystá druhým překvapivé situace.

K tomu došlo i teď. Snad si Zemanovo úkolování kontrarozvědky správně vyloží i premiér Andrej Babiš (ANO) a celá vláda. Jde v něm totiž o víc než jen o ruské aktivity. Odráží prezidentovu politickou strategii i kompetenční nenasytnost. Už proto by si měla Strakovka pohlídat, aby ji Hrad nezastiňoval.

Autor je politický analytik