Třiašedesát let po osvobození Československa spojeneckými vojsky se naskytla výjimečná příležitost teatrálně projevovat vděk Spojeným státům americkým. Zatímco před listopadem 89 si o roli US Army šeptalo jen nemnoho statečných, nyní by nás novou hvězdičkou na americké vlajce nejraději učinil i někdejší předseda komunistů Jiří Svoboda.

Důkazem české vděčnosti má být připravenost přijmout v Brdech radarovou základnu USA. Prý je nejvyšší čas splatit dluh.

Američané nám měrou zásadní píchli v letech 1918 a 1945. Velkorysá byla též nabídka pomoci v rámci poválečného Marshallova plánu. Odvrácenou stranou mince je Jaltská dohoda USA a SSSR, která již před koncem války pro nás nešťastně rozparcelovala Evropu, ale také hluchota slepota Washingtonu v osmašedesátém.

Rozhodně však není pravda, že bychom skutky americkým přátelům nevyjádřili náš dík. Z centra Prahy stále vysílá ozbrojenci obsypané Rádio Svobodná Evropa, americká chlouba, ale i trn v oku diktátorů a teroristů napříč planetou. Kromě tohoto obětavého gesta Česká republika rovněž vlastní účastí podpořila několik vojenských misí iniciovaných USA, nehledě na jejich (ne)soulad s mezinárodním právem.

Spojené státy v ČR logicky ctí spolehlivého partnera s demokratickou orientací a se spoustou shodným zájmů.

Právě zájmy hýbou politikou a diplomacií. Nikoli vděk. Ten je věcí ošidnou. Jsme vděční Američanům z let 1918 a 1945, leč splácíme to jejich vnukům. A to i těm, co o to nestojí a bezpečnostní pojistku v radaru nevidí. Vděčíme víc republikánům, nebo demokratům? Římským katolíkům, nebo baptistům? Vojákům, nebo výrobcům zbraní?

Komu za co dalšího ještě vděčíme? Rusům za osvobození většiny území v roce 1945? Přiklepneme jim vojenský újezd Libavá? A jak prokážeme vděčnost Srbům za odpor vůči Brežněvově doktríně či sovětské srpnové invazi? Uznáním samostatného Kosova?

Vděk do politiky patří zhruba stejně jako láska a nenávist. Může hřát i bolet. Být šikovným sluhou i špatným pánem. Zhusta maže hranice mezi spojenectvím, loajalitou a servilitou. Velí vypnout mozek a řídit se rytmem srdečního svalu, nezávisle na hierarchii národních zájmů.

Hraný vděk naopak vede ke sloganům o přátelství na věčné časy a nikdy jinak. Je trapný doma i v cizině. Odkazuje k orwellovským poměrům, v nichž je černá bílou, zlo dobrem a válka mírem.

Dokonce i Bushova americká administrativa, o jejíž motivaci při budování protiraketového štítu můžeme mít vážné pochyby, volí směrem k české veřejnosti komunikaci vstřícnou, ochotnou a pružnou. Nabízí, ponouká, ale nevydírá, nehraje na city. Tím spíš bychom měli zachovávat chladnou hlavu my sami a při oslavách závěru druhé světové války o radaru cudně mlčet.

Právo 7.5.2008

Autor je politolog